Bloudící duše

„Upřímnou soustrast, Bohunko, můžu ti nějak pomoct?“ Zeptala se Maruška své dávné kamarádky, když se dozvěděla, že jí v sobotu po dlouhé nemoci zemřela osmdesátiletá maminka.

„Maruško, jsi hodná, děkuji. Víš, mám teď spoustu zařizování a odpoledne budu kousek od tebe. Můžu se na chvilku stavit?“

Pozvala jsem ji k sobě, Honzo, to by udělal každý. Měly jsme soukromí, kluci byli někde v trapu. Postavila jsem na kafe a nabídla zbytek bábovky. To víš, zase jsem pekla. Sedly jsme si do obýváku, začaly povídat a pak se stalo něco, čemu jsem sama mohla uvěřit jen stěží. Tak poslouchej.

„V noci na pondělí se mi zdál živý sen, Maruško,“ začala Bohunka. „Chodila jsem někde mezi paneláky a najednou slyším, jak na mě maminka volá jménem. Vešla jsem do domu, odkud vycházel její hlas a uviděla ji sedět v křesle v jednom bytě v přízemí. Byla ke mně zády, neviděla jsem obličej, ale cítila jsem, že její duše bloudí. Jakoby nevěděla, že zemřela a že se má vydat na cestu na druhý břeh. A tak na mě čeká, až přijdu z práce, jako to dělávala několik posledních let, když už nemohla chodit ven. Mám divný pocit, Maruško, jako by to nebyl jen sen. Myslíš, že to může být pravda?“

Já nejsem žádná vědma, Honzo, ale párkrát v životě se mi stalo, že jsem dostala vnuknutí. Vždycky to přišlo samo, netušila jsem jak, ale najednou jsem prostě něco věděla. A teď to tu bylo zas, prostě mi bylo jasné, že musím něco udělat. A přitom jediné, co trochu umím, je soustředit energii mezi dlaněmi. Není to žádné léčitelství, jenom se soustředím na dýchání a tu energii cítím.

„Bohunko, polož ruku dlaní vzhůru na stůl, pokusím se tě trochu nabít.“ Odpověděla jsem poněkud mimo souvislost a dala svou dlaň pár centimetrů nad její. Začala jsem pomalu dýchat a energii skrz svou dlaň posílat do té její. „Úplně cítím, jak mě to elektrizuje,“ řekla mi po chvilce a já v tu chvíli věděla, že musím udělat ještě víc. Myšlenkou jsem poprosila duchovní přátele o pomoc a najednou bylo všechno daleko intenzivnější. A pak jsem poznala, že duše Bohunčiny maminky je u nás, jako bychom ji přivolaly. Před vnitřním zrakem jsem uviděla její obličej, plula prostorem vedle nás.

„Ona je tady,“ řekla jsem Bohunce. „Věděla jsem, že vyřkneš přesně tahle tři slova,“ odpověděla mi. Cítila jsem, že mi ti duchovní přátelé pomáhají. Nevím jak, ale byli tu s námi. A tak jsem otočila dlaně tím směrem, kde byla její maminka a snažila se poslat co nejvíc energie jí. A soustředila jsem se na myšlenku: „Teď už jsi volná, jdi za světlem.“ Chvilku to takhle trvalo, pak jsem poznala, jak se usmívá. Nakonec jsem udělala kříž a poděkovala Bohu, že mi dal možnost pomoci.

Chvíli jsme obě mlčely, Bohunka pocítila obrovskou úlevu, spadlo z ní těžké břemeno. Zvedly jsme se, že se půjdeme projít, ale já se do toho obýváku ještě na chvilku vrátila. Vnímala jsem, že je tam stále hodně nahromaděné energie a k tomu ještě něco jiného. Takové nádherné prostředí, jako by tam bylo před chvilkou otevřené nebe. Nebo světelný tunel, nevím, jak to mám jinak říct.

PS: Marušku možná znáte z mých předchozích vyprávění. Je to normální racionální ženská, která stojí oběma nohama na zemi a nenechá se jen tak zmanipulovat k nějakým bludům. Nemám nejmenší důvod ji podezírat, že by si toto své vyprávění vymyslela nebo nějak přikrášlila. Možná jen podlehla síle okamžiku, možná se jí však na moment podařilo dotknout neznámých oblastí všemocné přírody, které my lidé nemáme vědecky zmapované. Měl-li bych si dovolit vyjádřit svůj osobní názor, věřím, že to bylo skutečné.