Honzo, takhle já vnímám, když se řekne: to je něco mezi nebem a zemí. Co my o tom víme?

Nevíme nic, Marie, jen se můžeme domnívat a věřit nebo nevěřit. Asi je to tak lepší.

Měj krásný den.

Některé věci nejdou vysvětlit... Což zrovna mně se blbě přiznává.

Nic si z toho nedelej, Klari, holt nemusime vedet uplne vsechno:)

Honzo, má nejmladší sestra byla s naši mámou poslední doma. My čtyři ostatní už byli ve světě. Po smrti maminky, tato sestra s ní často ještě dneska po letech mluví. Dokonce sestry muž ji jednou volal, že má telefon. Tam se sestře ozvala naše máma. Jedna sestry vnučka má dokonce naši maminky podobu. Jediné, co je na sestře divné, narodila se 29.2. Že matky často cítí smrt svého vzdáleného dítěte, se také stává. Můj mladší bratr čirou náhodou zjistil, že dokáže přiložením ruky na bolavé místo člověka, bolest odejmout, ale sám mu trvá, aby se ji on zbavil.

Horste odejmout bolest/nemoc a vzít ji na sebe. To prý dělají některé jeptišky.

Jene, co k tomu napsat.

Pavle, to se těžko komentuje. Díky za nakouknutí

ne vždy a ne každému se poštěstí... a je to tak dobře, Jeníčku

Asi by se civilizace musela ubírat jiným směrem, abychom to uměli všichni. Těžko říct. Jani, dík, hezký den

Živé sny, moje parketa, mohla bych vyprávět. Teď když noc je mladá, radši toho nechám..))) Inspiroval jste mě. Díky

Díky, Ludmilo. Jen vyprávějte

Pekny pribeh. Takove veci se asi skutecne stavaji.

Věřím tomu, Jaroslave. Díky za komentář.