tak si někde půjčte - banka zjevně inspirovaná svými klienty

„Transakce nepovolena." Zahlásila obsluha čerpací stanice, když jsem chtěl kartou zaplatit právě dotankovanou nádrž auta. „Zkuste to ještě jednou," poprosím. Stejný výsledek, ale tentokrát se už na mě prodavačka dívá jako na zloděje. Asi nějaká chyba. Výplata přišla dnes, prostě nesmysl, abych neměl na účtu peníze.

„Je tu poblíž bankomat?"

„Támhle za rohem, a tady máte potvrzení z terminálu, budete to potřebovat."

Je něco málo po půlnoci a já se loudám zpátky od bankomatu s nepořízenou, ani tam jsem se k penězům nedostal. Transakce nepovolena. U sebe mám dvě stovky. Co se stalo? To mi jako někdo vyluxoval prachy nebo co? Nechápu, nerozumím, a je mi z toho zle.

„Musím si dojet domů pro peníze, bankomat mi nedal."

„To známe, auto necháte tady!"

„Asi kdybych nechtěl zaplatit, tak bych rovnou odjel ne?"

Nesnáším ten pocit, když se ke mně někdo chová jako ke zloději. Chtějí po mně občanku a záruku. Nejradši bych zavolal policii. Přemýšlím, foťák jim tu přeci nenechám.  Nakonec ukončuji divadlo vypnutím mobilu a podávám ho obsluze. Skáču do auta a za hodinu jsem zpátky s hotovostí.

Ráno se už normálně dostávám na účet a zjišťuji, že mi nikdo peníze nevybral. Úleva. Jen částka z nepovolených transakcí visí v kolonce: blokováno. Jdu do banky, přeci jen nechci, aby ty peníze nakonec odešly na účet benzinky. Vyprávím situaci slečně na příjmu a ukazuju jí stvrzenky z noční kovbojky. „Nemusíte se bát, do dvou, třech dnů se peníze automaticky odblokujou." A s touto informací odcházím a vypouštím z hlavy problém blokovaných peněz.

Normálně funguju. Poplatím potřebné. Rozešlu peníze. Vyndám hotovost na běžnou režii. A počítám s blokovanou cifrou na účtu na splátku debetní karty u stejné banky. S tím, že sice už měla odejít, ale budiž, pošlu, až mi ty peníze odblokují…

Za dva dny telefon. Volala mi banka, že jsem v prodlení s pravidelnou měsíční splátkou, ať to uhradím, že se vyhnu problémům a pokutám a tak dále. Jsou hodný, připomněli se. „No jo. Zapomněl jsem, hned to pošlu." Vlezu na účet a koukám, pořád je z neprovedené transakce částka blokována. Neposílám nic. Musí počkat a já taky.

Za další tři dny volá banka znovu.

„Pořád evidujeme neuhrazenou měsíční splátku u vaší debetní karty. Z jakého důvodu jste dosud neuhradil?"

„Uhradím hned, jak mi peníze odblokujete na účtu."

Podle rady po telefonu jsem za dva dny vyrazil na nejbližší pobočku uplatnit reklamaci. „Bohužel, paní vedoucí zrovna odešla na oběd", a nikdo jiný to tam prý neumí. Vrátil jsem se odpoledne pro informaci, že tentokrát už paní vedoucí dneska nebude.

Přišel dopis. První upomínka za tři stovky. Cos podepsal, to máš.

Telefon, jako kolovrátek.

„Pořád evidujeme neuhrazenou měsíční splátku u vaší debetní karty. Z jakého důvodu jste ji dosud neuhradil?"

„Uhradím hned, jak mi peníze odblokujete na účtu. Říkáte, že se rozhovor monitoruje, tak tedy…"

Znovu jsem vysypal ze sebe celou eskapádu i s poslední návštěvou pobočky.

„Můžeme se domluvit na termínu úhrady tento pátek?"

„Nevím, jestli to bude v pátek. Přeci říkám, že je pošlu hned, jak uvolníte peníze na účtu, kde mi je blokujete!"

„Takže se nedomluvíme. Naschledanou. "  píp píp píp

Každý následující den jsem se díval na účet, jestli už jsou peníze odblokovány. Nebyly. Za to telefon drnčel pořád. Nebral jsem ho. Po tom posledním výstupu už jsem na to neměl. Volali i pětkrát denně. Měli výdrž, to se musí nechat.

Vzkaz v práci od účetních: volali z banky, jestli tady pracujete. Volal mi táta: volali z banky, že máme stejnou kontaktní adresu, jestli se neznáme. Následoval druhý dopis, upomínka číslo dvě. Už za pět set. Plus informace o rejstříku dlužníků a navíc penále a úrok z prodlení každého dne. Suma sumárum to dělá víc jak třetinu toho, co jsem jim povinen zaplatit. V neděli v osm hodin večer opět známé číslo. S chutí jsem ho zvedl s těšením, že si pořádně zařvu. A on to automat. Neskutečný.

Řešit to musím. Příště mi přijde poštou rovnou patrona nebo fotka syna? Proč mám pocit, že kdybych jim dlužil pár desítek miliónů, budou se ke mně chovat jako k člověku? Proč se mi vybavuje replika z Básníků: dobře koupit, výhodně prodat a pozdržet platbu? Asi by mě to nemělo překvapit, holt taky banka zjevně inspirovaná svými klienty.

V pondělí ráno to nevydržím a volám jim sám. Po pár minutách se dostáváme do varu. Operátorka i já.

„Kdy uhradíte splátku, ve které jste v prodlení?"

„Blokujete mi peníze už přes tři týdny. Tak mi je odblokujte a já vám je dám."

„Já vám je odblokovat nemůžu."

„Přepojte mě na někoho, kdo může."

„Musíte na pobočku…"

„Tam jsem byl několikrát! Když mi voláte, předpokládáte, že semnou to po telefonu vyřešíte. Proč to nejde opačně?"

„Uhraďte to a vyhnete se…"

„Jak jako? Vy mě zadržujete peníze, který vám dlužím, dáváte mi pokuty a ještě mi vyhrožujete?"

„Prostě to uhraďte!"

„Nemám peníze!"

„Si někde pučte!!!"

:)

………….

Pokud nechcete dopadnout jako já, hlídejte si doklady o neprovedených transakcí, reklamujte transakce na pobočce, nenechte se odbýt. Komunikujte za každé situace s bankou. A ideálně si nepůjčujte vůbec nic. Mimochodem, blokované prostředky se uvolní po třiceti dnech automaticky. Vyzkoušeno.  ;)