jako magor aneb to já v tvým věku

„Čemu se tlemíš!?“ konsternovaně pozoruju svého dvanáctiletého syna. Celý se zalyká, koulej se mu slzy po tváři a sotva popadá dech. Koukne na mě a začne se smát ještě víc. Jako magor. „Vraťte mi syna,“ protáčím panenky k nebi.

Víte, čemu se řechtá? Šedesát devítce. Přirozenému číslu následujícímu po šedesát osmičce, tomu číslu před sedmdesátkou, prostě číslu 69. Vyloženě číslo k popukání, že jo? „Taky to je znak blíženců,“ snažím se ho osvětou zklidnit i pochopit. Marně. Jak říkám, je to magor. Každou chvíli se můžou stát dvě věci, buď se mlaďas počůrá, nebo mně praskne cévka na čele. Nevim co je lepší. Každopádně přemýšlím o lakmusovým papírku, nebo nějakým tom testu na drogy. Musí v něčem frčet, páč to není jinak možný.

No jasně, mlátí s ním puberta. Ale přiznat si to? Můj kluk, tak brzy? Jenže projevy jsou jasný. Střídání nálad, buď skvělá, nebo ještě lepší. Střídání hygienických potřeb, buď enormní nebo žádná. Střídání zájmů s nezájmem. Střídání apatie s radioaktivitou. Někdy sotva promluví, jindy pusu nezavře. Taky se dostavilo zhoršení prospěchu a lítání za holkama. „No to by ti šlo,“ peskuju ho, když ho nachytám, jak si zase hraje s telefonem, „ale učit se fyziku, to ne, co!? To já v tvým věku…,“ a ani to nedopovím a s jeho očima v zádech mizím na pavlač.

Přemítám po kom ten kluk je. Vždyť on je úplně jinej než já. Nebo ne? A začínám si nás oba, na tý pavlači, polohlasem srovnávat. „Já jsem se v jeho věku toulal po lesích, on po internetu. Mojí mantrou byl jízdní řád vlaků, jeho je youtube. Já uměl rozdělat oheň a běhat s busolou, on umí aploudovat okna a stříhat video. Nedal jsem knihu z ruky, on zase mobil. V jeho věku jsem seknul s fotbalem, on s karate. On má problém s fyzikou a já propadal v češtině. Za holkama jsem už taky chodil, a taky jsem se chtěl už rozhodovat sám. Chtěl jsem dělat věci tak, abych z nich měl radost, a neměl jsem rád, když mě do něčeho někdo nutil. Respekt k jiným, vtloukaný mi do hlavy, byl najednou pro mě stejně důležitý jako respekt ke mně samotnýmu. A rozhodně jsem nesnášel věty typu: to já v tvým věku!“ Tududum. Polilo mě horko a chlad a stud a vůbec. Kdo že je tady magor?

„Kdys mě fotil?“ nakukuje mi synátor přes rameno do počítače.

„Ale to nejsi ty. To jsem já, matlo!“

„Nene.“

„No jo. V tvým věku,“ nadechnu se a řeknu celou pravdu, „jsem byl úplně stejnej.“

„Myslíš jako magor?“

„Jo,“ tentokrát se směju já a zažívám svou šedesát devítku naplno, „myslím jako magor.“

Dvě fotografie. Jedna z doby diapozitivů a druhá plná megapixelů. Třicet let skrytých rozdílů. Jiných hrdinů, jiných snů, jiných cílů. Ale bažení a touha po životě v obou případech naprosto nepopiratelná...

;)

a jestli máte ještě chvilku a chcete vědět jak vnímá respekt dvanáctiletý kluk, pusťte si video, třeba vás to překvapí...  tak jako mě... páč třeba já v jeho věku? tudududum :)