naučte se utíkat

Metro bylo poloprázdný a naproti seděl hodně divný chlap. Kymácel se a něco si mrmlal pro sebe. „Není to náhodou takovej ten pošuk?“ zeptal se mě syn. „Není,“ uklidňuju jeho i sebe, ale nepříjemný pocit se rozlézal po celém těle.

Co když je to fakt pošahanec? Každou chvíli se na nás vrhne a v lepším případě nás jen kuchne. Tak a

co teď teda jako? Se mám na něj vrhnout jako první, nebo počkat až vyrazí první on? No jo, to by mě mohlo ale bolet. Mozek se mi mění na vyhledávač google do něhož zadávám hesla pátrající v paměti. Krizová situace, psychopat, sebeobrana, hrdinství, bomba, kudla, pistole, selhání, civilní obrana, vražda, smrt, zabití. Dlouháne mysli! Nemyslím. Mám úplně duto. Jak málo stačí k panice. Zavírám oči.

Jako kluka mě strašili jadernou válkou plnou atomovek. Nakolik byla ta hrozba reálná jsem posoudit neuměl. Ale do dnes přesně vím jak nasadit plynovou masku, jak utáhnout gumičky s pytlíky na nohou a rukou, kde mám se sebou praštit o zem, a že si mám lehnout s patama k výbuchu. Jasně, by asi bylo lepší se koukat, páč bylo jasný, že už to v životě neuvidím, ale proč si to do teď pamatuju? Výcvik možná k prdu, ale alespoň nějaký byl. Mysli!
Doba se změnila. Nikdo mě nestraší, hrozby asi žádný nejsou bo co. Vlastně je všecko v pohodě, takže ani ten výcvik k prdu není veškerý žádný potřeba. Atomovkama se nerachtá, a jestli občas blafne nějaká menší prskavka, tak se to prostě stane, hlavně se

nesmím zapomenout s ostatníma semknout. Jenže teď jsem tady v metru s ňákým psychopatem a semknout se mi nechce lautr nic. Za to sejmout někoho, to jo. Hergot, já jsem silnej. Že bych přeci jen byl hrdina? Prdlajs. Bojím se. O syna, o sebe, o život. Mysli!

Možná se mi to jen zdá, ale těch špatně diagnostikovaných s duševním vyšinutím, těch s vírou takovou, kterým vadí víra má, těch co jim náhodou prdne v bedně, je čím dál víc. A je jen moje chyba, že jsem se na to nepřipravil. Ve splašený době mám očekávat splašený mačety, kladiva a pěsti ve tmě. Mysli!
 

Souprava metra přijíždí do stanice a začíná brzdit. Pošuk přidává decibely do svýho nesrozumitelnýho mrmlání a těsně před úplným zastavením vstává ze sedačky a míří k nám. A v téže milisekundě mi konečně naskočí slova bezpečnostního experta. „Naučte se utíkat!“ Syn mě bolestivě dloubne do žeber. „Poběžíme?“ Dveře se otevřou a my dva z nich vystřelíme jako šílení blázni. „Neběžíme, utíkáme!“

Pěkně se nám to utíká. Jen nevím jestli je to dobře...