udělat si radost dámou nebo udělat radost dámě?

Seděla o stoleček dál. Před sebou právě zalitou kávu, nohu přes nohu, a v ruce cigaretu na špičce, se kterou si dlouze hrála než si ji zapálila. Všimla si, že ji delší dobu pozorujuju. Pokývla hlavou na pozdrav a usmála se na mě.

Konečně jaro, konečně sluníčko, konečně volno. Sedím na zahrádce schované kavárny kousíček od kostela, který právě odbijí asi nějakou celou. A já, úplně celý, užívám si tu obyčejnou pohodu u kafe a cigarety s pohledem do parčíku, jehož je kavárna symbolem i součastí. Maminky zaparkovaly svý kočárky opodál a pustily svá dítka na volno. Na lavičkách se mazlivě tulí několik záškoláků, s jazyky bez náhubků a bloudivšíma dlaněma puštěnýma do zákazů bez zákazu. A nad tím svítí květy kaštanů. Možná to bude znít zvláštně, ale chodívám sem sám sobě za odměnu.

„Mohu vás pozvat třeba na teplou griotku? Je sice krásně, ale úplný teplo ještě není,“ osmělil jsem se a dámu s cigaretou oslovil. Možná jsem ji trochu přivedl do rozpaků, protože jen vydechla kouř a rukou jen naznačila ať si přisednu.

„Chodíte sem často,?“ zeptal jsem se už nad vonící sklenkou s griotkou.

„Ano. Teď už ano. Dělám si radost,“ odpověděla s úsměvěm a malinko se předklonila, abych jí mohl připálit další bílou tyčinku.

„Taky si dělám radost,“ přitakal jsem, jako bych si bláhově myslel, že mluvíme o tom samém.

„To dělejte, mladíku,“ a přiznávám, tím mladíkem si mě definitivně získala dřív než pokračovala dál, „je mi sedmdesát pět a celý život jsem se točila kolem dětí, manžela a práce. Na sebe jsem zapomínala, všechno bylo důležitější. No a víte co? Nebylo. Teď už to taky vím. Muž už odešel, děti jsou daleko za Prahou a vnoučata jsou bůhví kde ve světě. Tak to teď doháním,“ mrkla na mě těsně před tím, než vylovila třešničku ze dna skleničky a požitkářsky si ji vychutnala.

Povídali jsme si do další zvony odbité celé. Uteklo to. Jako vždycky, když je mi fajn. Té dámě jsem poděkoval a ona zase mně. Pak vstala a s takovou zvláštní vznešenou chůzí odešla.

Na lavičkách se to mezitím personálně vyměnilo, ale dělo se tam to samé, krásně zakázané. I dítka na volno pořád jen pozorována z povzdálí. A nad tím vším hemžením květy kaštanů. Ze stolu jsem sebral telefon a chvíli zaváhal. Ale ruka stejně samovolně přejela k zelenému tlačítku...

„No ahoj mamčo .... “

:)