radši vztyčený prostředníček než němá ignorace pozdravu

„Jak že? Ani slušné pozdravení, jak stav můj, i jméno mé si vyžadují, nedovedeš dát? Ty věru nevíš čeho slušný mrav si žádá? Tedy ztrestám tě!“ Tak tahle replika z Hurvínka mi naskakuje vždy, pokud mi kdokoli neodpoví na pozdrav.

Zdravím kudy chodím. V obchodech, na úřadech, v práci, v hospodě, všude. Letmo i srdečně, ale vždy hlasitě. A nehraju hru kdo začne první a jestli vůbec. Ať už je to pozdrav zdvořilý, uštěpačný, sarkastický, nebo žoviální, měl by prostě oboustranně zaznít. Bez pozdravu nevím na čem s dotyčným jsem, tudíž beru za vděk mrknutím okem i nahozeným úsměvem. Nakonec i ten zdvižený prostředníček je mi příjemnější než totální ignorace!

...

Jsou tři hodiny ráno a kolegovi z práce se udělalo nedobře. Je to na něm vidět, duhová víla je proti němu jednobarevná skvrna, mělce dýchá a brní ho levá ruka. Erzetu nevolám, ale okamžitě ho sám vezu na pohotovost do nemocnice. „Dobrý den, tady kolega...,“ chci odvyprávět paní z kukaně na příjmu co vím. „Moment,“ skočí mi bez pozdravu celá ta kukaň do řeči, „doklad o zaplacení pohotovostního poplatku máte?“ Nemám. Kolega se sveze na židli a já rvu stokorunu do automatu. „Mám,“ jásám, v jedné ruce s lístečkem nad hlavou, a v druhé svírám vrácenou desetikábly do sta.

Teď už pár minut sedíme v dlouhé hale před kýženými dveřmi se záchranou. Jsme tu sami a je ticho. Z jiných dveří se vynoří sestřička, která míří přímo k nám. Samozřejmě pozdravím. „Dobrý den.“ A nic. Myslím, že ji muselo dát hodně práce dělat, že nás nevidí. Každopádně zaplula za dveře kam máme namířeno i my. Za pár chvil ty naše dveře otevřela ze vnitř paní doktorka. „Dobrý den.“ A zase nic. Jen si nás změřila pohledem, nechala dveře otevřené a zacouvala zpátky. Nechápavě jsem kouknul na kolegu, ale ten měl starosti sám se sebou. „No tak prosim,!“ zazněl z ordinace rozkaz k nástupu.

Ale jo, pomohli mu. Píchli mu pigáro, dali prášek pod jazyk a máme počkat, než mu spadne tlak dvě stě deset na sto čtyřicet. „Ty vole, voni ani nezabučej,“ už jsem to nevydržel a musel si ulevit. Kolega sice už nabírá barvu, ale zmohl se pouze na lehké pokrčení ramen.

Druhé měření tlaku po půl hodině ukázal pokles toho vyššího na sto padesát. Sláva. Kolega se pomalu obléká a proto lékařskou zprávu přebírám já. Výměnou jsem sestře vložil do dlaně tu desetikorunu, která mi zbyla z automatu. „To máte na příště za pozdrav,“ užívám si její překvapený výraz, „no jo, huba by vám neupadla.“ Kolega se rozchechtal, evidentně se mu udělalo líp. A mně taky.

...

Normální je pozdravit. Úplně obyčejná principiální slušnost velí pozdravit. Vždyť co na tom je? Rozpohybuju několik obličejových svalů a zapojím hlasivky. Dobrý den, ahoj, jak je, nazdar, zdravím, dobrej, čau, má úcta, zdarec. Jsem člověk zdravící. Dokonce zdravím několikanásobně denně. Třeba v práci. „Co děláš, si mě dneska už zdravil.“ Jenže, jak si nejsem jistý, že už jsme se dneska viděli, radši zdravím znovu. Však ona mi ta huba vopravdu neupadne. A furt lepší být za vola, že už zdravím potřetí, než být debilem co nezdraví vůbec.

Moje paní se tomu mému zdravení směje. Ji totiž taky zdravím několikrát za den. To si takhle odběhnu na pavlač na cigárko, nebo pro očistu do sprchy, a hned jak se vrátím, stoupnu si do futer a halekám: „Ahóóój.“

;)