dejme jim to najevo

„Splnila jsem mu všechno. Všechno! A von? Ani neřek, že mě má rád, že prej to je přece jasňačka. Ani kytku mi nekoupil, neobjal mě, nepřekvapil. Dyť von mi ani k vánocům nedal dárek. Jen peníze do obálky ať si koupím něco sama!“

„To je vůl,“ ulevím si a cítím jak mi studem rudnou uši za představy schovaný ve slově všechno. 

„Vosum let, chápeš? Vosum let jsem byla jen služka a zasloužilá matka roku. Jak já byla blbá!“

„Ale nebyla,“ snažím se znít konejšivě a zaháním hlas v hlavě. Říkala všechno, že jo?

„Ale byla. Jenže,“ celá se zasnila, „strašně jsem ho milovala. Chápeš?“

„Nechápu,“ říkám popravdě. Ale jo, říkala všechno.

„Tak jsem mu na vánoce dala jedinej úhledně zabalenej dárek a v něm jen všechny účtenky za poslední rok. Koukal jak bulík a co prej to jako je. Tohle je přesně ta tvoje jasňačka!“

Drsný, co? A neuvěřitelný, pokud si před sebou představíte nádhernou, drobnou holčinu s vlasy až po pas, která by si mohla kdykoliv lusknout a celé zástupy chlapů by se mezi sebou pozabíjeli, jen aby ji mohli jako jediný padnout k nohám. A přitom tomu jejímu bulíkovi stačilo projevit malinko zájem a nějaký city. Ta rovnice je jednoduchá, dřív nebo poději, každý dostane to, co sám dává.

„Hele, vážně si mu splnila všechno?“ to její všechno bylo silnější než já.

„A ty seš taky pěkně blbej!“ směje se smířlivě. „Ty seš taky jenom chlap viď.“

  ...

U holek bouří emoce a hormony trochu jinde než u kluků, a zatím co u kluků jsou ty hormony kolikrát vidět na první dobrou, u děvčat to bublá pod povrchem. „A máš mě vůbec rád?“ Kdo tu otázku neslyšel ruku nahoru. „Ano.“ V mužském světě vyřčená a zcela jasná, nezpochybnitelná odpověď. Bohužel, holky slyší pouze tři písmena, a to je v tom ženským světě zatraceně málo. „To je přeci jasný.“ Je odpovědí ještě horší, protože pokud doposud bylo všechno jasný, tak po mužské jasňačce už jasnýho není vůbec nic. Totiž, ta položená otázka není otázkou, to je varování prvního stupně! Jak jsem samostudiem zjistil, to, že jsem vůbec tázán jestli ji mám rád, má být ranou do kebule a znamená jediné: „Honzo, já to nevidím, necítím, pochybuju.“ Ona to takhle samozřejmě nikdy neřekne, protože mi to má samozřejmě dojít.

A nedojde. Nebo dojde, ale už je pozdě. „Na tom stropě se dělaj takový prasklinky,“ povídala mi moje paní tuhle večer z postele. „Jemu nic není,“ hrnul jsem se s šibalským úsměvem pod deku. No, můžu vás ubezpečit, že mu sakra něco bylo. Stropu jako myslím. Slovy klasika: malá prasklinka pro muže, obrovské krátery pro ženu. A takhle to ty holky maj. Se vším. Varovných signálů vysílaj bezpočet, jen v nich umět číst. Nebo, a to je jistější varianta, předcházet jim.

Tak třeba já se na starý kolena pokouším občas něco uvařit. Teda většinou pomazánku, ale protože ji moje paní sní, počítá se to. Taky strkám nenápadně laskominy do kabelky, chodím jí naproti i s větvičkou v ruce. Tuhle jsem pro ni dělal koláž z písmenek. Lístkama do divadla překvapil, i pípající nemravnou esemeskou přímo do jednání odboural. Sám sebe básní pro ni překvapil. Troufnu si ji koupit tričko, nebo kalhotky, nebo prostě blbost do kapsy. Vlasy ji umeju (říkám vlasy, myslím celou, jako úplně celou). A dokonce i kvůli ní občas sám od sebe uklízím (a to je teda nejvíc). Víte co? To všechno pro ni ve finále dělám hrozně rád.

 ...

Malý holky, samy sebe, jako princeznu nekreslí bezdůvodně. A i když už malý dávno nejsou, a přestože zjistí, že z nich žádná princezna Jasněnka nevyrostla, pořád chtějí pro sebe kousíček pohádky. Dobrou zprávou je, že nepotřebují každodenní celovečerák, ale opravdu jim stačí Večerníček. A ten je holt na nás, pánové! Ty naše holky nepotřebují žít na zámku, ony budou šťastný i ve mlýně. Jasňačka, že nemáme princezny. My máme doma totiž královny! Tak jim to dejme najevo. Za to všechno to přece stojí.

;)