postav vodu na čaj, miláčku - definuj přesně, drahá

Ještě pořád mám zrychlený tep a vyplavený endorfiny navozují stav blaženosti z dobře vykonaného.. vy víte čeho. Však jsem právě taky složil dva vagóny uhlí a v pelíšku je tak krásně! „Padá stropnice, podívej miláčku." No vidím, a co jako? Mám si něco přát? Zase zavřu oči a vzmůžu se pouze na všeříkající: „Hmmm."

Vybírám namátkou z velmi nebezpečných vět: „ Z pod dveří trochu fouká." „Vana špatně odtéká." „Chtělo by to pověsit ten obraz." „Kape kohoutek." Občas tyhle věty doma zaslechnu, a ačkoliv mi je jasný, že jsou s největší pravděpodobností směřovány ke mně, tak nějak mám s registrací jejich informací problém. Chybí mi totiž v těch větách alarm. Možná, kdybych se v té samé chvíli podíval na svou drahou polovičku, asi bych si varovného signálu všiml. A nejen jeho. A nejen já.

Je k neuvěření, že vydělávám na živobytí rukama. Jsem manuální mimoň, trpící při jakýchkoli vynucených činností týkajících se domácnosti. Řekněme taková vytlačená gumička v kapajícím kohoutku. Jednoduchá věc tak za dvacet korun a na patnáct minut práce že? Nikoliv v mém podání. Zabral jsem tím celé odpoledne, při kterém jsem zestárl o pár let. Posuďte sami. Čtyři návštěvy ve specializované prodejně, půltuctu nakoupených gumiček, koňská žíně, stržený šroub, odřený kloub, tiché mumlání (úplně tichý to nebylo a mumlání vlastně taky ne), zakončené instalací fungl nové baterie s následným vytopením souseda.

Další třaskavé věty, které je neradno ignorovat: „Maminka má v sobotu narozeniny." „Co na tom fotbale vidíš." „Ta kabelka se mi líbí." „Tvůj kamarád se mi nelíbí." Tak tyhle věty jsou daleko nebezpečnější. Zatímco předešlé se dají při jakés takés představivosti nějak pořešit, tyto neobsahují nic jiného, než kusou informaci, která se mě v podstatě nedotýká. Chyba lávky! Tyto věty oznamovací mají v sobě skrytou depeši a jejich nerozuzlením se dostávám na samotný okraj evoluční řady Homo Sapiens. A možná přitom za tím jen stálo sdělení, že by dopředu k výročí ráda ode mě tu kabelku z výlohy a že s Romanem co se tahá s o patnáct let mladší ženskou v sobotu na fotbal rozhodně nejdu, protože půjdeme slavit maminčiny kulatiny a chce ji ukázat tu novou kabelku. Vlastně nic těžkého.

Nedávno jsem četl vtip: „Manželka mi řekla, ať dám synovi kapky. Tak jsem mu je dal. Ale nemyslím si, že ho mlácením toho kašle zbavíme!" Tak takhle nějak to, milé dámy, máme. Zadejte úkol a vykonáme ho. Nemáme problém.

Co vím, muži s tímto bojují neustále, ač jsou manuálně i emočně v naprostém pořádku. Třeba já jsem připraven ženě i modré z nebe snést, pokud si to budou přát. Stačí říct. Fakt. A pokud má nějaké přání, na které v šifrované větě nestačím, ptám se: „definuj přesně, drahá." Protože není nic, co bych pro svou lásku nechtěl neudělat.

„Postav vodu na čaj, miláčku!" Slyšíte? Musím končit, jdu splnit úkol, zrovna na tomhle přeci nejni co zkazit, stačí definovat přesně…

:-)