nevhodné chování aneb první křivdy nezapomeneš

Synkova podobenka se rozblikala na telefonu po půl desátý večer. To ještě nespí? To není samo sebou, takhle dlouho nikdy nevolá. Snažím se být v klidu, ale v mžiku v barvách vidím všechny možný scénáře, který se mohly stát. A přiznávám, že i totální blbosti mi v ten moment přišli zcela slučitelné s realitou. „Ahoj prcku.“

lucky boy

Slyším jeho hlas a hned se zklidním. Nehoří a o únos taky nejde. Chvíli si jen tak povídáme, oba sbíráme čas. Začala klasická chlapská oťukávačka. Jak Ty? Jak já. Oba dobrý a vesmír je nekonečný. Jenže mně je jasný, že něco visí ve vzduchu.

„Nemůžu usnout.“

„Tak povídej, co stalo?“

„Níííc. Jsem tě chtěl slyšet. Dobrý.“

„To slyším Honzino!“

„Tak mamka mi vzala Tedíka a dala ho s klecí na zahradu a on tam určitě umře.“ Ne ne, kámo, nezměnils intonaci, neoblafneš mě, to není ono.

„Ale to je přece domluvený, jen chceme zjistit, jestli tu vyrážku nemáš z něj. Když Ti ta vyrážka nezmizí, králik se Ti postěhuje epesrádes zpátky.“

 … seděl jsem v jídelně snad celou věčnost. Sám. Přemýšlel jsem, jakou pohádku si děti nechaly číst po obědě před spaním. Teď tupě zírám oknem na do růžova vyspalé, vřeštící a honící se děti na hřišti před mateřskou školkou. V hlavě mi rezonovalo ultimátum s přídavkem paní soušky tety: „Dokavad to nesníš, nehneš se odtud!“ Já se fakt snažil. Jedinkrát jsem zpola plnou lžíci strčil do pusy, ale nešlo to. Okamžitě se mi obracel žaludek naruby, naskočila husí kůže a z dávení vyrašil pot na čele. Strašně mi to smrdí. Kyselý zápach kefíru jsem chtěl obalamutit zacpáním nosu. Za vteřinu zuby cinkly o lžíci, to právě přiletěl pohlavek od soušky tety …

„A dál?“

„Nic.“

„Poslouchám,“ leze to z něj jak z chlupatý deky.

„Nóó když my máme ve škole takovýho uřvanýho kluka a mě z něj bolí hlava a on si sednul Tomášovi na místo a nechtěl se hnout. Tak jsem mu šel pomoc.“ Hlas mu zněl zjihle a já se začal usmívat.

… zaznělo písknutí na znamení konce pátečního tréninku. Vyrovnali jsme se na lajnu do řady před trenérem. Cítil jsem, jak mi napuchá kotník a bolí holeň od pokopání. Těšil jsem se až sundám kopačky. „Takže zítra je sraz v osm a očekávám, že dáme těm břídilům aspoň pět banánů! Máte někdo něco?“ Ticho. Nedalo mi to a způsobně jsem se přihlásil. „Já jen, jestli bysme do sebe na tréninku nemuseli tolik zajíždět. Nebo aspoň, že bysme měli chrániče. Třeba.“ Trenér dal ruce v bok. „Nejsme žádný slečinky!“ Jeho smích zavdal impuls ostatním dětem a ty se smíchem vystoupily z řady, aby se na mě podívaly. Několik zvednutých ukazováčků doprovázelo skandování: „slečinka sle-čin-ka!“ …

„Tak jste se poprali bo co?“

„Nó. Po dobrym nechtěl. Jenže on pak šel za chvíli za učitelkou a … “

„A co, paní učitelka?“

„Paní čelka mi udělala zápis do žákajdy,“ hlas se mu třásl.

A je to venku. Na konci druhý třídy dostal syn úplně první regulérní poznámku. Tedy podle jeho vyjádření vlastně zápis. Kluk má na kahánku a já se držím, abych se nesmál, přestože chápu závažnost pošramocení dětské dušičky.

… dostal jsem ji k vánocům. Moc jsem si ji přál. Kytaru. Pan učitel z kroužku ochořel, přišla paní na záskok. „Tak něco zahraj,“ povídá, když přišla řada na mě. Hned se mi vybavila písnička z půjčeného zpěvníku. Indiánská ukolébavka, krásný text a akordy, ale nikdy jsem ji neslyšel a melodii neznal. Nevadilo mi to a zahrál jsem a zazpíval. Pokývala hlavou a vrchní ret se chvěl opovržením při verdiktu. „Nemáš ani sluch ani talent.“ …

„Nic si z toho nedělej koloušku. Udělal si dobře, že ses Toma zastal. Nejsi žádnej grázl, ta poznámka mi neva.“

„To byl zápis!,“ div mi neskočí do ucha.

„Za nás to byla poznámka,“ kontruju. „Víš kdy jsem dostal první poznámku já?“

Ještě jsme si nějakou chvilku povídali. Hlas synka se z rozrušení ubral do klidu mnohem dřív, než jsme si popřáli dobrou noc. Vyšel jsem na pavlač a vzpomínal. Kdysi jsem šlápl kytaře na krk, fotbal jsem už nikdy s nadšením nehrál a kefíru bych se nedotkl ani za zlatý prase. Snad sis, synku obdobně neznechutil pomoc kamarádům. Ještě mockrát dostaneš za uši, některý šrámy se zahojí, některým se zasměješ i odpustit dokážeš. Ale jedno je jistý, na první křivdy nikdy nezapomeneš.

Odpálil jsem před lety darovanou mrkev a potáhl. Časové relé zhaslo světlo na pavlači a já se do tmy začal nahlas smát při vzpomínce na zápis v žákovské knížce mého syna. Dvě slova kvůli kterým nemůže syn usnout a na který nikdy nezapomene. Jak symbolicky zní: nevhodné chování!