Liberální demokracie je jako ta socialistická či „lidová“

Jsem už pamětníkem a zažil jsem tři demokracie – ta první si říkala „lidová“, ta druhá byla bez přívlastku a nyní se kolem nás rozprostřela další demokracie, tentokrát „liberální“.

Slýcháme to dnes a denně ve zprávách. Brusel, tj. Evropská komise či Evropský parlament, kárá Maďarsko či Polsko za to, že nerespektují liberální demokracii. A co víc, nejen že nerespektují, ale dokonce se odvažují s Bruselem přít o to, zda je evropské právo nadřazené právu národnímu.

Verdikt polského ústavního soudu zpochybňující nadřazenost unijního práva nad polskými zákony je útokem na Evropskou unii a možnou reakcí bloku je uvalení sankcí vůči Varšavě, prohlásil francouzský ministr pro evropské záležitosti Clément Beaune. Německá média považují rozhodnutí za další krok Polska k odchodu z Evropské unie. Premiér Mateusz Morawiecki ubezpečuje, že místo Polska je a bude v EU.

Je příznačné, že právě Francie se ozvala jako první a vyhrožuje Polsku sankcemi. Jde totiž o to, že po odchodu Spojeného království se Francie sama cítí natolik silná, že právě ona je EU a ona bude rozhodovat o osudech dalších států EU. V podstatě se vytratila jakákoliv hra na samostatnost členských zemí EU a máme všichni držet ústa a krok – tak si to právě Francie představuje.

Přitom právě Francie dostala tvrdý zásah do žeber, když se USA, Spojené království a Austrálie dohodly na novém paktu proti Číně a Francie přišla o zakázky na stavbu ponorek za desítky miliard dolarů. Odvolala své velvyslance z Austrálie a USA „ke konzultacím“ a nyní se rozhodla k jednání s americkým ministrem zahraničí. Polsko musí být potrestáno, protože my, Francouzi, jednáme za celou EU a bráníme EU před nezodpovědnou politikou USA a Spojeného království.

Spory Francie a Spojeného království se týkají povolenek pro francouzské rybaře. Francii se nelíbí, že zatím byla vydána jen polovina povolenek vůči stavu před Brexitem. Francii se nelíbí, že Spojené království nedodržuje dohodu o vystoupení z EU a neproclívá zboží mezi Velkou Británií a Severním Irskem, které je formálně stále v celní zóně EU. Polsko se ale před Francií neskloní a bude si dělat politiku ve svém zájmu. Spor Polska s EU navíc připomněl, že suverenita členských států je z logiky unijních smluv omezena. A dostáváme se k prvnímu podobenství mezi někdejší RVHP a Varšavskou smlouvou a dnešní EU a NATO – v rámci RVHP a Varšavské smlouvy jsme měli omezenou suverenitu a tím se Sovětský svaz oháněl v případech, kdy intervenoval tu v Maďarsku 1956 či Československu 1968 a když donutil pod pohrůžkou intervence v Polsku vyhlásit v Polsku polskou vládou výjimečný stav a násilím zlikvidovat odborovou organizaci Solidarita. Máme tedy v EU opět omezenou suverenitu a zatím se vyhrožuje „jenom“ ekonomickými sankcemi, například tím, že Polsko nedostane žádné finance z Evropského fondu rozvoje po covidu.

O tom, že Maďarsko porušuje pravidla liberální demokracie se již hovoří trvale a mnoho let. Maďarská opozice se nyní snaží spojit se do jediného bloku s nadějí, že se jí takto podaří zlomit vládu Viktora Orbána. Vzhledem k tomu, že se spojuje v tomto bloku levice s pravicí – u nás dokonce nazývanou jako „krajní“- nedávám těmto snahám příliš velké šance na úspěch.

Mnohem zajímavější je však nyní situace v Rakousku. Vláda kancléře Sebastiana Kurze se doslova otřásá v základech. Koaliční partner lidovců – zelení – totiž požadují odchod Kurze z pozice kancléře z důvodu údajné korupce. Je zajímavé si uvědomit, co tomuto zemětřesení v Rakousku předcházelo. Kurz například prosadil dodávku ruských vakcín proti covidu, a to mu mohlo mezi „liberálními“ zelenými hodně uškodit. Hledalo se tedy něco na Kurze a našlo se – údajně měla jeho strana uzavřít smlouvy s jistými novinami na výhodném zpravodajství o lidovcích a publikování výsledků veřejného mínění tak, aby zvýhodňovaly lidovce. Lidovci se za Kurze postavili a bude zajímavé tuto kauzu dále sledovat. Zelení jsou praví liberálové a vezou se na vlně záchrany klimatu.

Vývoj od demokracie k takzvané liberální demokracii je tak nutno chápat v kontextu sporu konzervativních a liberálních stran na Západě. Demokracie Západu byla postavena na soutěži stran, které se přikláněly tu ke konzervativním konceptům společenského vývoje či naopak k liberálnímu – snad až „volnomyšlenkářskému“ způsobu řízení společnosti. Jestliže ochrana životního prostředí v minulém století byla koncentrována na čistotu ovzduší a vynutila si řadu technologických novinek, konec 20. století byl spojen s otevřenou politikou Číny, která umožnila západním firmám investovat do stavby továren v Číně za mnohem „liberálnějších“ podmínek než na Západě, a tak zvané „špinavé technologie“ se přesunuly do Číny. Čína za to sice zaplatila katastrofálním zhoršením čistoty ve svých městech, stala se ale doslova a do písmene dílnou světa a světovým exportérem číslo jedna.

Na Západě ale zelená politika pokračovala a prosadila se na plno teorie o škodlivých účincích skleníkových plynů na klima na Zemi a panel IPCC při OSN dnes jednoznačně klade rovnítko mezi emisemi kysličníku uhličitého a růstem teploty na Zemi. Na světě se dnes utrácejí miliony, dnes už možná desítky milionů dolarů na studie, které mají prokázat škodlivý vliv emisí kysličníku uhličitého. Ještě na konci minulého století se pod pojmem škodlivé emise chápalo vypouštění kysličníku siřičitého ze spalování hnědého uhlí. Tyto emise způsobily likvidaci stromů v Krušných horách. Jakmile se do škodlivých emisí zařadil kysličník uhličitý ze spalování fosilních paliv, jsme svědky plánování světa bez fosilních paliv s důsledky, které se daly předpokládat – i vinou covidových restrikcí se vytvořily podmínky pro dramatický růst ceny energií, nejprve u ropy, poté u elektřiny a nyní i u plynu. A zdražují samozřejmě i materiály, které ke své výrobě energie, a to hodně energie, potřebují. A politiku záchrany klimatu si vzaly za svůj cíl právě liberální a levicové strany a před slůvko demokracie vsunuly adjektivum „liberální“ a vše, co odporuje doktrínám o záchraně klimatu je vystaveno tvrdé cenzuře. Prosazuje se tak zvané vědecké řízení společnosti, tj. aby se výsledky vědy automaticky proměňovaly ve společenské standardy. A protože vědy jsou nejen o přírodě – tj. přírodní vědy jakými jsou matematika, fyzika , chemie či biologie, ale i společenské – sociologie, psychologie apod., prosazují se i tyto společenské vědy, které se prostřednictvím liberální demokracie stávají nositeli revolučních změn ve společnosti politikou genderové rovnosti. Jednou ze zvláštností genderového pojetí liberální demokracie je prosazování volby pohlaví nikoliv rodiči, ale každým jednotlivcem. Politici a politické strany, které s tímto pojetím nesouhlasí, jsou dehonestovány jako nedemokratické, extremistické apod.

A jsme u druhé podobnosti s někdejším táborem míru a socialismu. I komunisté měli propracovanou teorii vývoje společnosti od pravěku přes otrokářství, feudalismus, kapitalismus, imperialismus jako konečně stadium kapitalismu a komunismus, kde se bude rozdělovat každému podle potřeb. Z tak zvaného vědeckého komunismu se skládaly zkoušky na vysokých školách a ti , kdo s touto teorií nesouhlasili a ozvali se, byli pronásledováni – a byli to i lidé, kteří od komunismu „odpadli“ – například tím, že nesouhlasili s okupací v roce 1968, a byli pak režimem pronásledováni.

A existuje ještě jedna mrazivá podobnost mezi liberální a lidovou demokracií. Tou je politika rušení - odstraňují se sochy osob, které se znelíbili novým vládcům. U nás to byly většinou sochy Tomáše  Garrigua Masaryka, na Západě se dnes odstraňují sochy "otrokářů". Odstřihnout se od minulosti - to je hlavní motto demokracie s přívlastkem lidová či liberální. 

Zatímco tábor míru s socialismu zahrnoval „jenom“ Sovětský svaz a jeho satelity a komunistická Čína se vyvíjela izolovaně podle vůdce Mao Ce-tunga , teorie o pokrokové liberální demokracii je dnes šířena na Západě od USA přes EU až po Austrálii. Je tak opět na scéně teorie, která se snaží demokracii „vylepšit“ a které ta stará dobrá demokracie už nevoní. Není přeci možné, aby lidé věřili „bludům“, a tak paradoxně a možná i logicky, šíří bludy své.

Liberální demokracie tak není nic jiného než nevlastní „sestra“ oné mě dobře známé „lidové“ demokracie.  Používá stejné metody, dnes například frčí povinné očkování proti covidu a kdo se nenechá očkovat, bude propuštěn, a to nejen ze služeb federálních úřadů v USA, ale i ze zaměstnávání u privátních korporací, jakou je IBM. A IBM se tím ještě chlubí!

Lidovou demokracii odvál čas a ekonomická nevýkonnost. Jak dopadne liberální demokracie si také troufám předpovědět – dopadne podobně. Není náhodou současná exploze cen energií jen předzvěstí ekonomické krize mnohem horších dopadů, než byla ta poslední z let 2007/11? Nevím, nepřeji si to, nicméně ignorování ekonomických důsledků politik typu Greendealu by se Západu skutečně nemuselo vyplatit.