Kosmologie nekonečnosti

Už za mého mládí se považoval náš vesmír za nekonečný a bez počátku a konce. Nyní má náš vesmír svůj počátek, ale není sám a existuje multiversum s nekonečným počtem vesmírů.

Motto: Brian Greene, Skrytá realita – paralelní vesmíry a hluboké zákony kosmu. Nakladatelství Paseka, ISBN 978-80-7432-205-1, 2012. str.38

V každém souboru 10E10E122 kosmických záplat tedy očekáváme v průměru jednu záplatu, která vypadá přesně jako ta naše. To znamená, že v každé oblasti prostoru, která na délku měří řádově 10E10E122 metrů, bude existovat kosmická záplata přesně imitující tu naši – a obsahuje vás, Zemi, Galaxii a všechno ostatní, co lze nalézt uvnitř našeho kosmického horizontu.

 Ještě v časech Alberta Einsteina byla kosmologie oborem, kterým se údajně zabývali jen „neúspěšní“ fyzici. Příčinou byl nedostatek dat, který by kosmologii „posadil“ na matematicko-fyzikální základ. To se dramaticky změnilo objevem takzvaného reliktního záření, které je pozůstatkem „velkého třesku“, kterým vznikl náš pozorovatelný vesmír. Nyní se fyzici popularizující výsledky nejnovějších objevů na poli fyziky vesmíru odvažují psát o věcech, o kterých se dříve odvažovali psát pouze autoři sci-fi. Nicméně, současná kosmologie je založena na matematických modelech, které popisují vznik vesmírů procesem „inflace“, kdy se z počáteční singularity velkého třesku rozepne vesmír (prostor) do obrovských rozměrů rychlostí mnohonásobně překračující rychlost světla.

Nová teorie multiversa, tj. existence mnoha „paralelních vesmírů“ či vesmírů, které „plodí“ nové vesmíry, přináší jednu pro laiky naprosto nečekanou vlastnost. Fyzici na základě teorie multiversa naprosto vážně operují s tím, že existuje nekonečně mnoho vesmírů s různými fyzikálními parametry (tj. například některé „vesmíry“ bez hmoty) a že v nekonečném multiversu existují vesmíry k nerozeznání od toho našeho a v němž žijí bytosti nám podobné jako vejce vejci. Dokonce se odhaduje vzdálenost k takovému vesmírnému „dvojčeti“ našeho vesmíru na jedničku následovanou 122 nulami. To je tak nepředstavitelná vzdálenost, že si jí sotva kdo umí představit. Náš vesmír má podle současné fyziky rozměr asi 40 miliard světelných let. Z tohoto „našeho“ vesmíru ale vidíme je tu část, ze které k nám za dobu existence našeho vesmíru stačilo přiletět světlo (asi 14 miliard světelných let). Náš vesmír má tedy rozměr v metrech asi jednička následovaná 26 nulami. Náš dvojník by tedy ležel asi za 100 miliony vesmírů našeho rozměru. Předpokládáme, že ve všech těchto vesmírech existuje třírozměrný prostor tak, jak ho vidíme my. Není ale vůbec zřejmé, zda bychom i jenom teoreticky mohli tak obrovskou vzdálenost překonat a zda je vůbec cestování mezi subvesmíry povoleno.

Současná kosmologie tak dokonala posledních několik kroků k úplné „bezvýznamnosti“ našeho vesmíru. Jestliže naši předci uvažovali o tom, že středem vesmíru je Země, kolem níž vše obíhá, pak zvítězila heliocentrická soustava, v níž Země obíhá kolem Slunce, poté bylo stanoveno, že Slunce obíhá kolem středu Mléčné dráhy, na počátku 20. století pak byly objeveny další galaxie a dnes jejich počet v našem viditelném vesmíru činí miliardy, poslední fyzikální teorie hovoří o tom, že náš vesmír není všehomírem, ale je součástí miliard a miliard vesmírů v nekonečném prostoru bez počátku a konce.

Jestliže ale fyzici s vážnou tváří hovoří o tom, že nekonečnost multiversa plodí vesmíry, které jsou nejen podobné, ale dokonce stejné jako náš viditelný vesmír, a v těchto vesmírech žijí bytosti jako my, je to obrovský návrat k filozofii determinismu. Determinismus je filosofické přesvědčení, že každá událost nebo stav věcí je důsledkem předchozích událostí na principu kauzality a pevně daných zákonitostí. Znamená to, že vývoj světa je dán posloupností událostí řídícími se absolutně platnými přírodními zákony. Existuje tedy pouze jedna možná budoucnost, a tato je teoreticky zcela předvídatelná.

Někteří fyzici jdou ještě dále a tvrdí, že samo „multiversum“ je matematická struktura a náhoda neexistuje, respektive ve všech paralelních vesmírech se realizují veškeré možné děje a dojem náhodnosti vzniká tím, že žijeme jenom v jednom „subvesmíru“, v jedné z jeho „kapes“.

Tato nová optika samozřejmě vede k dalšímu překvapivému výsledku. Nejsme ve vesmíru sami, a právě teď někde „ukrutně daleko“ žijí lidé navlas nám podobní své životy a možná už i přemýšlejí podobně, jako my. Ani život tedy není v zemském podání něčím mimořádným a existuje jeho nekonečné množství replik.

Přiznám se bez mučení – vůbec se mi to nelíbí. Ale to je asi tak jediné, co se s tím nechá dělat. Existuje malá naděje, že výše uvedené závěry neplatí zcela, pokud by vesmír nebyl nekonečný, ale „pouze“ obrovský. Tím se můžeme my, kterým se představa multivesmírů a našich kopií nelíbí, utěšovat.