Všechno mělo být jinak 34: Svatba nejlepšího kamaráda

Začátek září roku 2006 byl teplý a prosluněný. A protože se vdávala ekoložka, bylo nad slunce jasnější, že se svatba uskuteční v přírodě. Ideálním místem, ke všemu přímo ve městě, se ukázal být přírodní park Podviní ve Vysočanech, lemovaný potokem Rokytkou. Je v něm amfiteátr připomínající keltské hradiště, jemuž vévodí mohutný kmen dubu obrácený kořeny k nebi, prolézačky pro děti i ohraničené hřiště pro hrátky psů s jejich páníčky a paničkami. Nic z toho však nebylo určeno pro svatební obřad. Ten se odehrával v parku mezi staletými stromy na břehu romantického jezírka za šumění malého vodopádu.

Svatebčané dorazili do parku krátce před polednem a ženich se začal shánět po svědkovi. Vzbudil ho telefonem ráno, předal mu instrukce a od té doby o něm nevěděl – měl jiné starosti. Proběhl několik cestiček, až Marka objevil u Keltů, chrápajícího na trůnu z dubových kmenů. Na zemi pod pravou rukou ležela téměř prázdná placatice se zbytky průzračné tekutiny. Začal jím třást a plácal ho přes tváře tak dlouho, až ho vzbudil. Marek zamrkal poděšeně očima.

„Co... co,“ vyrážel ze sebe, „co se děje?“

„Vzbuď se, troubo... svatba se děje!“

Marek se malátně pokusil vstát, ale zřítil se zpět.

„Ježišmarjá,“ zaúpěl Honza a pomáhal mu na nohy, „von se vožral...“

Marek mu zamával prstem před obličejem.

„Řeks mi, že si mám dát... pár fr-ťa-nů...“

„Pár sou dva, ty dobytku,“ nadával Honza, „a ne láhev!“

„Když já sem če-kal a če-kal... a vy ste ne-šli a ne-šli..“

Marek zkušebně pustil svědka z rukou. Ten se nebezpečně zakymácel, ale ustál to. Šťastně se usmál – na rozdíl od ženicha.

„Koliks toho vychlastal, ty prase?“ zuřil Kváša.

„Ma-lin-ko,“ mávl rukou svěděk. „Za ma-ma-maminku, za tatínka, za tchyni...“ zaváhal a nejistě se podíval na přítele, „za tchána... za Leoše...“

„Já tě zabiju,“ drtil v ústech Honza, „já tě zabiju... Ale až potom,“ rozhodl se. „Nejdřív tě vyměním!“

„A to se ti nepo-podaří!“ vzchopil se náhle Marek vítězoslavně. „Už sem dal vo-vo-vobčanku... ma-tri-kář-ce!“

„Dobrá,“ snažil se Honza rychle uspořádat myšlenky, „nejdřív sehnat chlapa s vobčankou... potom matrikářku... A na tebe seru!“

„A tu ne-ne-neseženeš! Tu ma-ma-ma-ma...“

„Jak to?“

Marek si ho přitáhl za klopy od saka.

„Schovala se před tebou... do křoví... A já ti ne-ne-neřeknu, do kterýho... Vona se tě totiž... bojí!“ zašeptal mu důvěrně do ucha.

Máš, cos chtěl, blbče. Dobře… s vožralou pomalu. Honza se snažil koncentrovat na kroky, které bylo třeba učinit k záchraně situace.

„Tak jo... Chtěl sem svědka, mám svědka. Dobře mi tak. Hele, teď pudeme spolu pomalu po pěšině do parku... zhluboka dejchej... nosem dovnitř... hubou ven... ták, hodnej... pomalu dojdem támhle k rybníku...“

Marek se zastavil.

„K rybníku ne!“ tvář se mu zkrabatila zoufalstvím. „Ty mě chceš u-u-utopit! Já sem tě zklamal...“

Honza si ho postavil proti sobě a přidržoval ho za sako, aby mu neupadl. Nic bych teď neudělal s větší rozkoší, ty debile, kreténe, vychlastanej mozku...

„Klíííd, Marečku... nejlepší kámoši se netopěj... Podívej... vodky užs měl dost... a proto teď  potřebuješ vodu... na vobličej, víš? Abys trochu vystřízlivěl, víš?“

„Tys mi řek Ma-ma-marečku,“ dojatě potáhl nosem svědek, „to už můžu umřít. Klid-ně si mě třeba utop...“

Chladivá voda Markovi trochu pomohla. Vynervovaný ženich ho dovlékl mezi svatebčany a opřel ho o nejbližší strom. Pak dorazil k nevěstě v bílém.

„Prosím tě, kde jste,“ přivítala ho naštvaně, „čeká se jen na vás. To jste zase museli spolu nasávat, co? Kamarádi...“

Její nastávající si pomyslel, že dnes by s gustem utopil víc lidí, ale nahlas neřekl ani slovo. Matrikářka dávala dohromady malý průvod, což Honza sledoval s obavou. Ale Marek zvládl manipulaci se svým tělem a bez nehody přistál po boku svědkyně nevěsty. Tou byla mladá žena v kostýmku a s brýlemi na očích – spolužačka Haní, která ale nyní zastávala důležitý post v instituci schvalující projekty, jež tito tři – a další desítky jejich kolegů ve firmě – tvořili. Zákonitě osoba všemi hýčkaná.

„Hele,“ vykulil na ni oči Marek. „Která ty seš?“

„Já jsem Jindřiška Spurná,“ špitla žena.

„Ty seš spurná?“ podivil se Marek upřímně. „To já sem taky... ale říkají mi Marek.“

Než stačila svědkyně zareagovat, průvod se pohnul. Nešli daleko, jenom na smůlu kousek cesty po úzké hrázi rybníčka. Marek se soustředil na chůzi, když ale na pravoboku uzřel vodu, strašně se vylekal a ztratil rovnováhu.

„Je-je-ježíši, voda!“ vykřikl zděšeně a vrhnul se na svědkyni. „Drž mě, Spurná!“

Dívka měla v sobě zakódováno, že když se na ni sápe cizí chlap, má ho odrazit. A to učinila. Nepočítala ovšem s tím, že vyděšený Marek se jí drží jako klíště, a tak zahučeli do vody oba. Průvod se zastavil a užaslí účastníci pozorovali nezvyklé divadlo s dvěma slavnostně oděnými postavami, cachtajícími se ve vodě. V rybníku bylo vody po kolena, a tak se rozzuřená svědkyně postavila na nohy rychle a několik ochotných rukou jí pomohlo dostat se po břehu na cestu. Dokonce ani neztratila boty. Marek zatím ležel na zádech v chladné vodě, na hladině se vznášely nafouknuté nohavice kalhot a rukávy saka a nad hladinu mu koukala rozpačitá hlava.

Nevěsta se vrhla ždímat svědkyni a rozzuřený ženich se rozeběhl na břeh rybníka.

„Polez ven, debile!“ řval a už si před diváky nebral servítky. „Ty ses prostě rozhod nám tu svatbu zničit stůj co stůj...“

Marek se pomalu postavil, počkal až mu vyteče voda z rukávů a rozvážně se sunul k ruce, kterou mu ze břehu podával Honza. Když se jí chytil, přítel se naklonil a zlostně mu zasyčel do tváře: „Lituju dne, kdy sem tě poznal... ty pí-...“

Už první část sdělení se Marka silně dotkla. Něco tak podlého od nejlepšího kamaráda nečekal. Silně trhnul rukou a než stačil doříct to neuctivé oslovení, byl ženich ve vodě taky. To už ovšem jeho nervová soustava nevydržela. Sotva se ocitl na nohou, vrhnul se na přítele s jasným úmyslem zbavit se ho jednou provždy. Což začalo být přihlížejícím jasné v okamžiku, kdy držel Markovu hlavu u dna a do ovzduší řval kletby nejtěžšího kalibru. Umlčela ho až dobře mířená rána drnem od nastávající manželky, která nechtěla mít ze svatby pohřeb.

„Vytáhni ho!“ křičela Haní. „Okamžitě ho vytáhni! Je to svědek!“

Bylo na čase, Markovi už docházel kyslík. Honza ho kašlajícího a plivajícího vodu vytáhl, postavil na nohy a třásl s ním, dokud se nevzpamatoval. Pohledem na lidskou trosku s vypoulenýma očima se rozběsněný ženich částečně uklidnil. Marek se ho chytil rukama kolem krku a své nevinné vykulené oči upřel do jeho.

„To je... svatba... jako... řemen,“ vydechl přerývaně.

Honza se díval do modrých studánek svého přítele, kterému drkotaly zuby a třásl se zimou. Sundal mu vodní trávu z ucha, podíval se na crčící vodu z jeho rukávů, pak ze svých, zabloudil pohledem na břeh, kde jeho budoucí žena křísila svědkyni... a nakonec se vrátil k tváři svého druha, který na něho čučel oddaným pohledem věrného psa. A v tu chvíli z něho veškerý stres spadl. Že bych se na to nevykašlal, pomyslel si rezignovaně, no tak co... sme mokrý... a jede se dál. Poplácal Marka po mokrých zádech.

„Díky tobě, kamaráde... díky tobě...“

Kousek od rybníku události se zájmem sledoval starosta s matrikářkou a mezi přihlížejícími plakala maminka Michálková.

„Já jsem Honzíkovi pořád říkala, že tohle není kamarád pro něj,“ vzlykala usedavě, „ale když von si nenechá říct...“

Dva vodní mužíci se vyškrábali na cestu, průvod se znovu uspořádal a došel k úřednímu stolu. Po úvodních formalitách se starosta chopil papíru s projevem, ale když pohlédl na několik vodníků a zasmušilých tváří před sebou, zacukaly mu koutky úst a papír odložil.

„Milí snoubenci, vážení hosté,“ obrátil se k přítomným srdečně, „všichni jistě tušíte, o čem jsem chtěl hovořit... leč  nemůžu si vzít na svědomí, aby tři ze čtyř nejdůležitějších účastníků obřadu onemocněli z nastuzení. Na očích některých z vás vidím, jako by tato svatba byla katastrofa...“ (rozhodně to neviděl na očích Markových a kupodivu ani ženichových). „Tak mi dovolte vám připomenout, že opak je pravdou. Jak už říkali naši moudří předci... špatný začátek, dobrý konec! A o to tu přeci jde! Aby váš svazek překonal všechny překážky, které vás, milí snoubenci, na dlouhé společné cestě životem čekají. A věřte mi, že ta dnešní, kterou jste právě společně překonali, je jen prkotina.“

Snoubenci si vyměnili prstýnky, políbili se, podepsali se matrikářce a čekali, až totéž učiní svědci. Zdálo se, že studená voda v rybníku Markovi prospěla – pouze však do okamžiku, kdy od listiny začal potichu volat na ženicha. Ten se odpoutal od manželky a přišel k němu.

„Hele, ty…“ rozpačitě na něho pohlédl Marek, „jak se jmenuju?“

„Hůlka,“ řekl mu Honza laskavě. „A já sem ňákej Michálek. A věř mi, že já TVOJE  jméno nezapomenu do smrti.“

Obřad skončil. Nevěsta vyslovila naléhavé přání, aby zbytek svatebního dne proběhl šťastně a vesele, čehož základní podmínkou je, vložit ženichova svědka do taxíku, který ho odveze do dálky, ze které se už nevrátí. To jí však u manžela neprošlo a dokonce se dočkala zrady tam, kde to nečekala.

„Ne, ne, moje zlatá,“ řekla jí Jindřiška Spurná pomstychtivě, „ten váš krasavec z toho tak lehko nevybruslí. Zničil mi kostým, dobrá... já mu na oplátku provětrám jeho kožich. Teď se zajedu převlíknout a odpoledne na něho vlítnu. Říkalas, že holku nemá. Tak bude vyhládlej. S tak krásným chlapem jsem se ještě nemilovala...“ a odkvačila k autu.

Novomanželé stáli proti sobě a zoufale si hleděli do očí. První promluvil Honza.

„Haní, lásko moje,“ pohladil ji po tváři, „nebudem se vzrušovat jinejma... Je to náš den. Já vím, že tušíš další výbuch, ale...“ v očích mu blýskly potměšilé plamínky, „koneckonců nám to ten blbec zavařil a teď ho pánbůh potrestá.“

„Kdyby potrestal jeho,“ povzdechla si žena, „tak je to v pořádku. Jenže to zas odskáče Jindřiška... a pak já... a v důsledku naše firma.“

„Víš co? Necháme to na nich. Ovšem... vo překvapení dnes asi nouze nebude...“

A při pomyšlení, co čeká jeho teploušského přítele, si začal vesele pohvizdovat.

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz