Všechno mělo být jinak 30: ...a spolu snášet dobré i zlé

Několikaletý boj občanů, iniciativ a politiků s jinými politiky o přijetí zákona o registrovaném partnerství vyvrcholil v březnu 2006, kdy sněmovna přehlasovala veto prezidenta republiky. A v létě už novopečení státem uznaní partneři kráčeli přes Staroměstské náměstí.

„Poslouchej, ty a-ano,“ zeptal se Leoš náhle, „kam to vlastně míříme?“

„Do U-u-ungeltu do hospody,“ odpověděl Marek. „A nedělej si ze mě šoufky. Já sem neřek a-ano. Já sem náhodou řek a-ano! A mnohem srdečnějc, než ty!“

„Tak jo,“ zahučel přítel. „To proto, že já tě ve skutečnosti nesnáším. A vzal sem si tě jenom proto, abych po tobě zdědil to tvý obrovský bohatství…“

Marek sebou nesouhlasně škubl.

„Ty seš ale…“

Leoš se podíval na jeho zakaboněnou tvář a v náhlém popudu ho chytil za ramena, přitáhl k sobě a vlepil mu pusu na ústa. Marek zkoprněl.

„Co to děláš?“ vykulil oči. „Dyť tu sou lidi!“

„No právě,“ řekl Leoš spokojeně. „Ať viděj, jak tě nenávidím.“

Většina turistů však ještě ve svých hotelích dojídala pozdní snídani, a tak chůze po řídce zalidněném náměstí byla příjemná. Prošli Týnskou ulicí a branou v paláci Granovských vstoupili do Týnského dvora. Marek vzal Leoše za ruku a vedl ho do restaurace.

„A hele,“ podivil se Leoš, když je číšník dovedl ke stolu, z něhož sundal cedulku s RESERVE, „tys objednal stůl pro šest? Vždyť nás víc nebude!“

„No, víš,“ podíval se svýma nevinnýma očima Marek na přítele, „já sem chtěl, aby tady s náma jako byli tví rodiče a moje máma s tátou...“

„Ale né,“ zaúpěl Leoš. „To tu budeme sedět a jako se bavit s imaginárníma rodičema, kterým je to buď ukradený nebo nás nesnášej?“

Podíval se na přítele a když uviděl jeho pomalu se krabatící tvář, rychle zařadil zpátečku a  zoufale zavyl: „Ne, ne, ne, proboha, nic sem neřek! Jo, sou tu s náma, drahouškové, připijem si s nima – jenom probůh neřvi! Ach, bože, co já to sem za vola!“

Marek zběsile mrkal očima, aby mu z nich nevyrazily slzy zklamání. Leoš ho objal a do ucha mu šeptal slůvka omluvy.

„Marečku, ty přece víš, že sis vzal cynickýho blba, kterej každou posvátnou chvilku podělá... Tak s ním prosím tě měj trpělivost. Von tě má vopravdu rád. Jen to je takovej slon v porcelánu...“

Marek se mu chystal něco sentimentálního odpovědět, když se ozvalo decentní zakašlání a následně číšníkův hlas.

„Pánové si něco objednají?“

„Ano,“ vyškubnul se z objetí Leoš. „Šestkrát francouzský šampaňský! No... to je vlastně celá flaška, že?“

A když šest plochých sklenek vypouštělo své bubliny ze dna vzhůru, povstal, jednu uchopil do prstů a takto promluvil ke dvěma židlím: „Drazí rodičové, jsem moc rád, že v nejšťastnějším dni mýho života tu jste s námi. Vybral sem si tohohle kluka ke společnýmu životu ve výšce deset tisíc metrů nad zemí a pevně věřím, že to spolu dotáhnem až do hrobu pár stop pod zemí.“

A kopnul do sebe celou sklenku. Pak přešel k jedné z protějších židlí a promluvil k místu, které před chvílí opustil.

„Můj drahý synu. Když jsem ti dala život, přemýšlela jsem, jaká bude tvá životní dráha. Ale ať si matka sní své sny jakkoliv, vždycky pro ni zůstane nejdůležitější štěstí jejího syna. A našel-lis ho s Markem, přeju vám oběma, abyste byli spolu šťastní oba.“

A kopnul do sebe další sklenku šampaňského. Zatímco ho zkoprnělý Marek užasle pozoroval, přešel k vedlejší stoličce a pozvedl sklenku před ní.

„Milý synu, milý Marku,“ pronesl hlubokým hlasem. „Jako vývojka a ustalovač dávají záruku kvalitní fotografie, tak vy dva se doplňujete na ideální pár. Ať vám vaše láska vydrží hodně dlouho!“

Obsah další sklenky zmizel v útrobách Leošových. Leoš přešel ke své židli a zřítil se do ní.

„Tak,“ vydechl ulehčeně, „má rodina je vyřízená.“

Marek jen chvíli přemýšlel, jestli má v načaté taškařici pokračovat – jeho představy o slavnostním obědu byly úplně jiné – ale po pěti letech společného života už mu byly některé věci jasné. A tak s hlubokým povzdechem povstal, uchopil sklenku a řekl: „Milí rodičové, ani nevíte, jak jsem rád, že jste tu dnes s námi...“ jenže to bylo vše, co zvládl. Hlas se mu zlomil a ruka se sklenkou se roztřásla tak, že drahé víno cintalo na bílý ubrus. Zatímco Marek povolával všechny vnitřní síly k zvládnutí přívalu nevhodných emocí, Leoš ho stáhnul dolů na židli.

„Hele, nech rodiče rodičema, vono se to jednou spraví... Je to náš den. Jenom nás dvou, rozumíš?“

Marek pokýval hlavou. Když se vzpamatoval, dodal omluvně: „Víš, to já jenom, že sem si vždycky představo-voval, že při mým velkým štěstí budou se mnou...“

„To voni si představovali taky. Jenže ty vaše představy se silně rozešly a voni to nevydejchali. Teď je to jen jejich problém a jestli neumějí v životě přijmout některý věci jen proto, že jim nezapadají do jejich schémat, tak mají smůlu. Taky by mohli zkoušet poručit větru a dešti.“

„To víš,“ řekl smutně Marek, „těšili se na snachu s kozama a na vnoučata...“

„Ale vždyť ještě není všem dnům konec,“ zvolal Leoš bujaře a plácl přítele do zad. „Když si mě vykrmíš, tak mi kozy taky narostou a vnouče jim ještě vyšoupeš, co ty víš... Takovej kaňour...“

Tři skleničky šampaňského na ex začínaly plnit své dílo. Marek k němu vzhlédl s úžasem.

„Co to meleš? My si před hodinou slíbíme věrnost a ty mě teď vyháníš za nějakou... nevímco, abych si s ní vyšoupal dítě?“

„Tys mě ne-po-cho-pil, můj milý milče,“ snažil se o pečlivou výslovnost Leoš a vtisknul příteli pusu na tvář. „Uspořádáme konkurz na vhodnej objekt k páření, založíme švédskou – ne, českou trojku a ty za mý aktivní podpory pošleš ty svý mrrrššš... mšky... mrštný mršky do tý plodný samice...“ Všiml si doširoka otevřených očí svého partnera. „Ty to pořád nechápeš? Že to provedeme spolu? Přece já budu vobsluhovat tvý dělo a ty budeš pálit! Salvama! No, a za takovejch vosum... devět měsíců vobdržíš vnouče... teda dítě. Tomu se říká asistovaná reprodukce, víš? Já budu asistent! A dost už vo dětech! Garson!“ zařval náhle. „Nos na stůl, já se dnes dopoledne žením!“ Druhou část věty zazpíval.

Marek se díval na kývajícího se muže po svém boku, se kterým dnes právně spojil svůj osud a šeptal si pro sebe: „Tak v dobrém i zlém...“

Když se na druhý den Marek zeptal Leoše na asistovanou reprodukci, ten se na něho zadíval nechápavě.

„To má bejt co, prosím tě?“

„Tos mi sliboval, že budeš asistovat při výrobě mýho dítěte s nějakou... co vyhraje náš konkurz.“

„Bože,“ zamumlal Leoš, „to sem se tak strašně vožral?“

„Jo,“ odtušil Marek suše. „Aby taky ne, kdyžs do sebe kopnul svý rodiče, pak mý rodiče a eště půl mý nedo-dopitý sklenky a zbytek ve flašce! Ale zajistil sis tím střízlivýho, kterej tě směl vo-vo-vodtáhnout domů. Celou cestu si řval na lidi Budeme mít děťátko a já budu asistent!“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz