Všechno mělo být jinak 26: Vánoce v Thajsku

„Chtěl bych konečně jednou strávit Vánoce s tebou,“ povzdechl si Leoš někdy na konci listopadu 2004. „Víš co? Odletíme do Thajska. Uděláme si Vánoce bez Ježíška a příbuzných, ale se sluncem a mořem. Co ty na to?“

„Páni...“

A tak 20. prosince 2004 odletěli do Istanbulu a protože měli štěstí, dostali se do večerního letu Tureckých aerolinií do Bangkoku. A po přestupu dalším letadlem na ostrov Phuket,  do hotelu Mořská perla ve velkém turistickém středisku Patong.

Po osprchování na sebe hodili trička a kraťasy a vyrazili za jídlem. Hotel nestál přímo na hlavní ulici Thaweewong, která vedla podél pobřeží, ale od ní ho odděloval pěkný pruh zahrady. Za rušnou tepnou se nacházela promenáda pro pěší a pod ní, oddělena různě vysokou zídkou, široká písčitá pláž. Vydali se po ulici a když narazili na první příčnou, rušnou Bang La, zatočili po ní. S gustem pozorovali obchůdky, restaurace a masážní salóny, jejichž dívčí osazenstvo je lákalo dovnitř. Ale je hlad hnal dál. Až se ocitli na hlavní třídě veselého Patongu, Rat U Thit.

„Další bordel,“ vydechl Marek. „Člověče, tady ani ne-ne-nepřejdeme ulici!“

Ulicí se valila souvislá masa automobilů všech druhů a značek včetně tisíců motorek, neboť životním snem každého domorodce mužského pohlaví je vlastnictví motorky.

„Tak ji nepřecházejme,“ pokrčil rameny Leoš.

Sotva ušli pár kroků, zjevil se před nimi komplex restaurací pod širým nebem. Naháněči a naháněčky odchytávali turisty na chodníku a s obrázkovými jídelními lístky v rukou je lákali k návštěvě právě jejich podniku. V každém se od chodníku dál táhla řada stolů, za nimiž následoval osvětlený stánek s rybími produkty v ledové tříšti a vodních nádržích a vzadu kuchyně.

„Podívej na tu nádheru,“ vydechl Marek zbožně, „Cocoa Nut, rybí jídla, Thab Thim Deang, rybí jídla, Sakrono, Yoyo, Red Boat... samý ryby... já už slintám.“

„Tak do který?“

„Do Red Boat... koukni, uměj tu italsky... Molto bene... parola di Italiano... a taky znají azbuku! Свежие морепродукты, реалъные цены! To je něco pro Slovana!“

Když dorazili k vystaveným  darům moře, Marek omdlíval nadšením.

„Podívej, těch krevet... vod malinkejch po obrovský humry... Tady já nebudu žrát nic jinýho, dokud se ne-ne-nepřežeru a bude mi tak špatně, že se mi doma po nich nebude stejskat!“

„Tak jo,“ souhlasil Leoš. „Co kdybysme dnes začali s tamhle těma... tygříma?“

„Jasně!“ rozzářily se Markovy oči. „A zejtra si dáme po-po-pořádnýho humra!“

Ukázali na kousky, které se jim líbily a zbytek přenechali odborníkům. Posadili se ke stolu, cucali Singha Beer a pozorovali cvrkot kolem, než před nimi přistály jejich ugrilované krevety se třemi omáčkami a miskou rýže. Prokázala se stará známá pravda, že špatně naloženého chlapa je třeba dobře nakrmit, a pak dá pokoj – Marek se jen rozplýval. Nad výborným pokrmem, teplou nocí, usmívajícími se lidmi... a to byli teprve na začátku.

Po jídle se vydali k Bang La, protože kolem Bang La se točí noční život Patongu. Desítky barů otevřených do ulice – od večera pěší zóny – přeplněné korzujícími turisty, které k návštěvě lákaly mladé dívky, vrhající se na muže na každém kroku. Rozsáhlé diskotéky, u jejichž tyčí se na vyvýšených pódiích vlnily spoře oblečené tanečnice a další vybíhaly, chytaly muže za ruce a svůdně se plazily po jejich tělech a jemně je tahaly do podniku. Ale nikdo to nevnímal jako dotěrnost, bylo to veselé a rozcházeli se v dobrém, i když dívky dostaly košem. Šťastnější domorodky už seděly u baru s rozesmátými Evropany, Australany či Američany, objímaly je a nechávaly se hostit. A muži byli štědří a těšili se věci příští.

„Teda takovej zájem ženskej vo mou osobu sem eště ne-ne-nezažil,“ žasnul Marek.

„Vony taky nemaj ani takovej zájem vo tebe, jako vo tvý prachy, víš?“ vracel ho na zem Leoš.

Rozmanité hudební produkce, linoucí se z podniků, se na ulici mísily s lidskými hlasy do těžko popsatelného lomozu. Chlapci si našli poloprázdný bar kus od hlučné diskotéky, v němž se u tyče vlnila jen jedna kráska a na velké obrazovce na stěně mlčky běžel anglický fotbal. Poručili si pivo, rozvalili se v židlích a s požitkem hleděli ven na korzující život. Chopili se orosených lahví v izolačním polystyrénovém obalu a připili si.

Marek se s láskou zadíval na svého druha.

„Člověče, to je tak dobře, že za sex nemusíme platit jako voni,“ řekl procítěně. „Aspoň nám zbyde na humry!“

Leoš na přítele zíral překvapeně. Bylo to snad poprvé, kdy u něho zvítězil žaludek nad puzením mladého samce.

„To říkáš tady, mezi samejma holkama. Ale až se vocitneš mezi pěknejma klukama... No, uvidíme, jestli hbitě nevyměníš rybu za ptáka!“

„Ko-ko-korýše, pitomče,“ vyhrknul Marek pohoršeně, „to vím i já z blbý průmky. A nevyměním. Mně je těch holek líto. A s těma klukama to bude to samý. Pro ně je to za-za-zaměstnání. Voni to musej dělat, aby uživili sebe a svý rodiny. Dělaj to bez lásky, bez vášně... a to já ne-ne-nemůžu. Já musím cejtit, že mě ten druhej chce... Jako ty... někdy.“

Leoš ztuhnul.

„Cos to řek?“ vyštěkl prudce. „Cos to zase vypustil z huby za nehoráznost, ty tupče? Já NĚKDY? Já, kterej nikoho v životě nemiloval vod rána do večera tak jako tebe? Musím se držet stolu, abych ti tady na místě nedal do zubů!“

Marek sledoval zuřícího druha s narůstajícím nadšením a po jeho výbuchu se celý rozzářil.

„Já sem jen chtěl slyšet, že mě mi-mi-miluješ, víš?“ objal ho a políbil na rty. „Já to tak rád po-po-poslouchám... Na to si dáme vizoura!“ A odešel pro něj k baru, na jehož pultu se na něho chápavě usmála slečna u tyče.

Leoš zmučeně zvrátil oči ke stropu, na němž se líně otáčel větrák, a šeptal: „Za co mě panebože trestáš... s tímhle poděsem... Nebo to snad má být odměna?“

Cucali svou whisky, sledovali pulzující život mezi bary na pěší zóně před sebou a všemi póry těla vstřebávali ten opojný pocit: byl prosinec a oni se nechali ovívat teplým vánkem někde od rovníku, který byl tak blízko...

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz