Všechno mělo být jinak 22: Tak jak, kamaráde... AIDS?

„Vy ho máte asi hodně rád, že?“ zeptala se vrchní laborantka, když odpoledne Markovi podávala zalepenou obálku.

„Já ho mám tak rád,“ povzdechl si Marek, „že sem mu vyrazil zub a vy-vy-vykopal ho z bytu, když se přiznal, co proved. A teď v tom bytě čeká na ortel.“

Žena se pousmála.

„Snad ho to vytrestalo natolik, že už se bude chránit. Ale na vašem místě, abyste měl stoprocentní jistotu, bych ho sem poslala za měsíc znovu!“

Byla v tom naděje. Ale vyptávat se nechtěl.

Seděli proti sobě u stolu v kuchyni. Marek posunul obálku a nůž naproti. V Leošových očích uviděl pohled střeleného srnce, když ten mu s prosebnou grimasou v obličeji oba předměty vrátil zpátky. Marek uchopil nůž, rozřízl obálku a posunul ji zase k Leošovi. Třesoucíma rukama Leoš vyndal list papíru a četl. Nečetl, zrakem zběsile hledal jedno slovo, jedno cizí slovo, které mělo tu samou moc jako římský císař s legendárním palcem vztyčeným nahoru nebo směřujícím dolů. Když slovo našel, ulpěl na něm pohledem… a pak mu z očí začaly téct slzy. Pustil papír, aby si dlaněmi mohl zakrýt oči, ale bylo to marné gesto, protože z potůčku se rázem stala dravá řeka, šílené napětí třech měsíců se přelilo přes hráz přehrady, Leoš vzlykal, zalykal se, škubal sebou a nakonec vyl a řval jak tur, protože když se povodeň dá do pohybu, tak ji nic nezastaví.

Marek jen očkem zahlédl na papíru kouzelné slovo negativní. Zvedl se, obešel stůl a zezadu pevně objal přítele. Hlavu si opřel o jeho, hruď přitiskl na jeho záda a tak tam stál a všechny vibrace dříve tak milovaného těla se současně přelévaly do jeho těla a do jeho mysli. Neříkal nic, protože věděl, že příval postupně zeslábne a uklidní se. Vždyť to sám před třemi měsíci zažil.

Konečně se Leoš začal uklidňovat. Snažil se zhluboka dýchat, ale kazila mu to škytavka, kterou okamžitě dostal. Vzal Marka za ruku.

„Teče mi na ni nud-le,“ řekl nešťastně, „promiň.“

Marek si otřel loket kapesníkem.

„Už bylo hůř,“ konejšil ho. Obešel stůl a sedl si zase na své místo. Opuchlý Leoš vyndal kapesník a otíral si obličej a čistil nos.

„Promiň,“ omlouval se trhaně, „ale nedo-kázal sem to zasta-vit.“

„Za tohle se nevo-vomlouvej. Já to znám. Zažil sem to taky.“

Proti své vůli se Leoš musel pousmát.

„Tak to vi-díš, už mluvíme stej-ně…“

„Akorát tebe to za chvíli přejde,“ podotkl Marek věcně.

„Promiň…“

„Ku-kurva, nevo-vomlouvej se furt!“ zaječel náhle Marek, až Leoš úlekem nadskočil na židli. Nebylo se co divit, i Marek měl po té ošklivé době nervy nadranc. „Nemůžeš se teď plížit kanálama a furt se vo-vo-vomlouvat,“ pokračoval už mírněji. „Něco hroznýho je za náma… za tebou… a teď musíš jít dál, do pi-piče!“

Leoš se mu díval do očí.

„Mě teď neza-jímá, co je přede mnou… Mě zají-má, jestli je ještě něco společ-nýho před náma…“

Marek nešťastně pokrčil rameny a vzdychl.

„Já nevím… Připadám si jako po tý strašný povodni loni v srpnu… Sedíme proti sobě bezradný, počítáme, co všechno voda po-po-pobořila a vodnesla… je toho moc… já si aspoň připadám úplně prázdnej. Tak budeme hledat, jestli přece jenom zůstaly nějaký trosky z toho pěknýho společnýho a když je najdem, budeme je sušit a žehlit a skládat do-do-dohromady… Ale dá se to slepit tak do-do-dokonale, aby to někdy bylo jako předtím?“ pokrčil bezradně rameny.

„Nebude to jako předtím,“ řekl tiše Leoš. „Už nikdy to nebude jako předtím, protože… protože já sem jinej… Prožil sem tři nejstrašnější měsíce svýho života… Přemýšlel jsem o smrti, o nás dvou… Měl jsem dost času uvědomit si, co je v životě důležitý a… jak moc tě miluju.“ Zarazil se. „To není nátlak!“ zvolal a dal obě ruce vzhůru.

Marek se pousmál.

„Ty dobře víš, že nátlaky na mě ne-ne-neplatěj. Že mám svou hlavu.“

V jednatřiceti letech života Leoš konečně dospěl.

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz