Všechno mělo být jinak 19: Proč nás tak nenávidí?

Nechodili do gay podniků často, protože Marek chtěl žít život normálních lidí. Jenže to nebylo možné do důsledků. Viděl na chodníku kluka s holkou držet se za ruce, líbat se na refýži, muchlovat se u zdi domu... a toužil po tom samém. Svobodně projevit city k partnerovi. Toužil po těch drobných důkazech lásky, které si smíšené páry smějí předávat na veřejnosti, ale pro gaye jsou stále tabu. Pak zašli do klubu, kde byli mezi svými a mohli se chovat uvolněně.

Jejich vyvolený klub byl v podzemí a měl několik útulných místností, jejichž stěny z neomítnutých cihel na sobě nesly obrázky a fotografie převážně s erotickými náměty. Vnitřní vybavení bylo z bytelného dřeva. Vstoupili, kývli na barmana za pultem a rozhlíželi se po hostech. Vzadu u stěny uviděli známé tváře výtvarníka Tomáše Pudila (32) a ekonoma Davida Malého (30), které svým hovorem oblažoval mladičký František Šplíchal (16) alias Fredy.

***

Marek sledoval diskusi pobaveně. A tak ho napadlo, že vyzkouší, jak velké blbiny mladík ještě zbaští.

„Hele, Fredy, a co fotbalisti… taky tě rajcujou?“

Kluk se zatvářil otráveně.

„Ale ne…“

„Proč ne?“

„Nic na nich nevidím.“

„No jasně. A víš proč?“

„Proč?“

„Protože všichni nosej pás cudnosti. Máš pech, že nejsi na holky – fotbalistky svý ko-ko-kozy vystrkujou hrdě… a jak se jim, pane, klepou při tahu na branku… Kdybys chtěl na-na-naposledy vidět fotbalisty jako chlapy, tak by ses musel na-na-narodit tak vo šedesát let dřív. To eště neznali elasťáky.“

„Akorát by to pro tebe mělo malou nevýhodu,“ vmísil se do jejich dialogu Tomáš.

„Jakou?“

„Za to tvý umanutý čumění chlapům mezi nohy by tě Němci poslali do koncentráku.“

„Houby… Jak to?“

„Protože tak fašouni léčili buzeranty, víš, chlapečku?“

Na chvíli se u stolu rozhostilo ticho. Kluk se nejistě rozhlédl po ostatních.

„Je to pravda?“

S tím svým přihlouplým výrazem popudil Leoše.

„Hele, ty čůro… Co kdybys míň lezl do pánských sprch a v ušetřeným času sis vobčas něco přečet? Pak bys zjistil, že naše předchůdce kastrovali, věšeli, upalovali, párali jim břicha za živa… a takhle blbě bys na nás nečuměl.“

„A šel bys do kostela zapálit svíčku pánubohu, že se dnes můžeš mrouskat svobodně a nikdo ti ho neufikne.“

„Dneska už to naštěstí není možný,“ oddechl si Fredy.

Leoš na něho opět zaostřil zrak.

„Znova ti vopakuju – začni číst! Aspoň noviny, vole! Abys věděl, kam při svý posedlosti ptákama nemáš jezdit! V takovým dnešním Iráku, Iránu a podobných státech by s tebou udělali přesně to samý, co jsme tu vyjmenovali před chvílí. Jestli páchneš do Ugandy, dostaneš za svý choutky doživotí. Ostatně, ta tvá milovaná Británie… Slyšels někdy ve spojitosti s druhou světovou válkou slovo Enigma?“

„No jasně,“ rozzářil se Fredy, že zase nebude za blbce. „To byl německej šifrovací stroj, to sem viděl ve filmu…“

„No, bodejť bys vo tom čet,“ utrousil Marek.

„Tak v Anglii ten německej kód rozluštil jeden chlápek,“ pokračoval Leoš. „Na jméno si nevzpomenu.

(Alan Mathison Turing (23. 6. 1912 – 7. 6. 1954) byl významný britský matematik, logik, kryptograf a zakladatel moderní informatiky.)

Hrdina. Nikdo nespočítal, kolik lidí díky němu nepřišlo vo život… A víš, jak se mu vodvděčili?“

„Ne.“

„Když ho pár let po válce vychmátli, že má poměr s dvacetiletým klukem, vyhodili ho ze státních služeb a dali mu vybrat: buď rok lapáku natvrdo nebo stejně dlouhou chemickou kastraci na svobodě. Vybral si to druhý: dole se stal mrzákem, nahoře mu narostly kozy, pak mu je vodoperovali… a do dvou let spáchal sebevraždu. To všechno v tvý zbožňovaný Anglii uprostřed dvacátýho století.“

Opět se nakrátko rozhostilo ticho a znovu ho přerušil mladý Fredy.

„Ste tu všichni tak chytrý… sečtělý… tak mně, blbýmu, řekněte: proč nás tak nenávidí?

To už nevydržel David.

„Dobrá, tak jednoduše... Protože se odlišujeme. Vymykáme se normám. Většina stanovila, co je správný a všechno ostatní je špatný. Tam, kde to jde, se menšina snaží vysvětlit ostatním, že co je odlišný, nemusí být zavrženíhodný. Ovšem, jde to těžce. A tam, kde je nesvoboda, tam ta menšina ani nepípne ze strachu, aby ji nezlikvidovali.“

Na chvíli u stolu všichni zmlkli. Až se ozval Tomáš.

„Člověk by myslel, že když je nějaký jev součástí společnosti nepřetržitě po tisíce let, že to ta společnost vezme na vědomí jako normální,“ prohlásil zamyšleně. „Ale vono ne. Vždycky se najde nějaký fanatický kazatel, který chce mít stádo čistý. A vždycky k sobě najde dost mocných patolízalů.“

Fredy se na židli nespokojeně zavrtěl.

„Hm,“ řekl otráveně, „je to tu u vás nějak moc intelektuální. Pudu si sednout támhle ke klukům. Z vás by mě za chvíli bolela hlava…“

„Jo jo… padej za nima,“ pobídl ho Marek, „ty ti provětraj jiný části těla…“

„A bolesti nejspíš neujdeš,“ suše dodal David. „Ovšem nebude v hlavě, pravda…“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz