Všechno mělo být jinak 18: Když má přijet skorotchyně

„Proboha – ty čteš?“ vytřeštil oči Marek, když v pátek večer vstoupil do pokoje a zastihl Leoše ponořeného tělem v křesle a očima v knížce. Ve své prostotě předpokládal, že se budou nejspíš dívat na televizi. „Prosím tě, jaká tragická událost za-za-zapůsobila na tvoji duši, že si sáhnul po knize i jindy, než když tě přinutím žehlit a ty si knihou podložíš ku-ku-kulhavý žehlicí prkno?“

„Příjezd tvé matky – pohříchu mé skorotchyně.“

„No toto... A co čteš?“

Leoš mlčky vztyčil knihu, aby si přítel mohl přečíst titul. Markovy oči se už nemohly otevřít více.

„Ty čteš Ba-ba-babičku vod Boženy Němcový? Nezbláznil ses?“

„A jak se asi mám připravit na příjezd prosté venkovské ženy do velkoměsta? Místo, abys docenil, že k tomu přistupuju odpovědně, děláš ze mě blázna. A přitom tu nacházím pocity, zcela podobný těm mým. Poslouchej: Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Děti vybíhaly každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly. "Dnes přijede naše babička!" Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly. "Jakápak asi ta babička bude?" Zrovna tak sem nabuzenej já. Akorát nevybíhám.“

Markův pohled se změnil na zamyšlený.

„Poslyš... nemám přinýst te-te-teploměr?“

„Tady sou nevocenitelný rady, abych náhodou neudělal nějaký fópá,“ nevšímal si ho přítel, zcela zaujatý literaturou. „Třeba tady: Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát... atd., jo, ale tohle je důležitý: Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Mám růžová líčka? Abych se voholil, co? No dobře, vod tebe se toho dočkám... Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživi neviděly! Vidíš, to bude i můj případ. Ty už si svoji exotickou babičku – bordelářskou umělkyni – poznal. Mě teď čeká stejně exotická, pořádkumilovná prostá venkovská žena, jak mi tlučeš do hlavy při každý příležitosti. Tak dál: Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu..., no, to v červnu asi ne, ...řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Nevíš, jak bude matička oblečena? Přijede v kroji nebo v civilu? V civilu by to bylo jednodušší, ale s krojem by bylo víc zábavy, jak vidím dál:  Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Tak, a sem v loji... Co je to prosím tě fěrtoch?“

„Zástěra, vole,“ odpověděl rezignovaně Marek.

„Páni, co vy na venkově nevíte... Takže se nosí na předku... A kde tam vzala ženská cosi tvrdýho? Nebyla babička nakonec chlap? Ne... už to vidím: Byl tam veliký kapsář. A tak dále... jo: A na klín z něho vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babička podala, doložila: "Ještě něco vám babička přivezla!" a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila koťata, z košíku kuřátka. Hele, myslíš, že matička přiveze něco živýho? Když, tak předpokládám aspoň živou husu... Co s kuřátkama... Přece jen sme vo století... a půl dál, ne?“

Mezitím Markův pohled opět změnil výraz, a tak, když přistoupil k partnerovi a vyrval mu knihu z rukou, Leoš vymrštil své ruce před obličej v obranném gardu. Chudák kniha letěla přes celý pokoj někam ke knihovně. Když si tím Marek uvolnil ruce, začal otevřenými dlaněmi plácat do Leošových předloktí.

„Poslouchej, ty nevy-vychovanej fracku, nedělej si z toho srandu a chovej se no-no-normálně, ať se máti neutvrdí v dojmu, že sme úchylný eště víc než tu-tu-tušila, rozumíš?“

Přestal s plácáním, uchopil Leošovy ruce do svých, roztáhl je do stran a díval se mu výhružně do očí. Ten se ale nedal.

„Celej den z toho seru,“ řekl prozaicky. „Dneska sem už byl šestkrát. Stačí?“

Marek ho políbil na ústa.

„Seš hodnej kluk,“ řekl spokojeně. „Já to říkám furt.“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz