Všechno mělo být jinak 14: Život ve dvou není selanka

„Teda tady už přestává všechno!“ zvolal Marek rozhořčeně po příchodu domů, sotva za sebou zavřel dveře. Na podlaze předsíně se válely Leošovy boty, každá v jiném koutě, následovaly schumlané ponožky, taky každá jinde, na koberci v pokoji ležely džíny, košile visela na lustru. Šel po stopách a objevil nátělník na lince v kuchyni – přikrýval ošatku s pečivem.

„Kams vrazil spoďáry, ty do-do-dobytku, kams vrazil svý zasraný spoďáry,“ drtil v zubech a zuřivě přitom otvíral dvířka linky, šuplíky s příbory, dokonce nadzdvihl i pokličku nad hrncem, neschopen uvěřit, že zrovna tenhle kousek oblečení by jeho přítel vložil do koše na prádlo.

„Jasně, že ne!“ zvolal vítězně, když schumlané slipy objevil na podlaze koupelny, zatímco jejich majitel se oddával snění ve vaně, po bradu naplněné vodou. Markův hlas mu pohodu rázně překazil. Trhnul sebou, až voda vyšplíchla.

„Tohle mi nedělej,“ řekl dopáleně. „Nebo to bude má smrt.“

„A ty mi zas nedělej tohle,“ stejně dopáleně mu odpověděl Marek a ukázal na spoušť po podlahách a lustrech. „Jestli si nepřeješ mou smrt.“

Leoš vrhnul lhostejný pohled ve směru Markovy natažené ruky.

„Jo to… Myslel sem, že dorazíš pozdějc. Uklidil bych to.“

„Jo, já vím,“ povzdechl Marek, „už znám tvý uklízení… Víš co ti povím? Pocházím z prosté ve-ve-venkovské chaloupky, ale bylo v ní vždycky čisto. A má prostá ve-ve-venkovská máma mě naučila udržovat v bytě po-po-pořádek.“

Leoš se smutně zadíval do přítelových očí.

„Vidíš, a právě tenhle zločin já svý umělecký mámě z velkoměsta nikdy nezapomenu… V našem bytě byl vždycky bordel a slovo pořádek přede mnou nevyslovila… natož aby mi vysvětlila jeho význam…“

„Tak ti ho vy-vy-vysvětlím já,“ řekl Marek důrazně a začal zvyšovat hlas, „a to důkladně, protože takhle my dva tady ne-ne-nebudeme…“

„Nechci tě poslouchat!“ zakvílel náhle Leoš. „Takovej klid tu byl, nežs přišel…“

Zavřel oči, nadechl se, prsty si zacpal nos a hlavou sklouzl pod hladinu. Na opačné straně mu vylezly jen prsty na nohou. Tak to sis nepomoh, hošánku, pomyslel si Marek ďábelsky, takhle se hovor se mnou nekončí. Oběma rukama vjel do vody a přišpendlil Leošovu hlavu ke dnu. Chvíli se nedělo nic, ale brzy Marek podle pohybů poznával, jak rychle se zásoba kyslíku v plicích nepořádného chlapce snižuje. Nejprve to byl chabý pokus o zvednutí hlavy, který byl ovšem odsouzen k nezdaru. Vzápětí ruce oběti chytily ruce násilníka, ale nesvedly s ním nic. Následovalo vlnění těla, rychle vystřídané zuřivým kopáním nohou, které se objevily nad hladinou. Voda stříkala po celé koupelně. Ovšem fotbalista a hasič z východních Čech oplýval silou a držel. Teprve, když usoudil, že tělo pod vodou se zmítá opravdu zoufale, povolil a Leošova hlava vylítla nad hladinu. Provinilec poulil oči, popadal dech a kašlal.

„Ty… ty… ty… ty…“ vyrážel ze sebe a notnou dobu trvalo, než se dostal k tomu podstatnému, „vrahu!“

Asi se už opravdu loučil se životem, protože v jeho očích bylo možné číst stopy hrůzy. Marek, zmáčený od hlavy k patě, mu odpověděl ledovým pohledem a mrazivým tónem.

„Pro po-po-pořádek sem schopnej vraždit!“

Urychleně opustil koupelnu, protože cítil, že by ten vážný tón dlouho neudržel. V ložnici se zastavil. Ó, Bože dej, ať se ta lekce povede a ten bordelář prozří, zvrátil hlavu a k nebesům zdvihl obě ruce. A tak si všiml, že z hodinek na té levé mu crčí voda. Aha, rychle zvadl, poněkud drahá lekce…

Marek seděl dávno v křesle, když do pokoje přišel nahý Leoš jen s ručníkem kolem pasu. Obešel přítele uctivým obloukem a posadil se na roh gauče.

„Ty bys mě bez milosti utopil,“ pronesl nevěřícným tónem, zjevně ještě v šoku.

„Přeháníš…“

„Ty bys mě bez milosti utopil,“ pokračoval otřesený Leoš, „pro pár fuseklí na podlaze…“

„Heleďse…“

„Už vidím titulky v bulváru: UTOPIL MILENCE, PROTOŽE MU HODIL NA PODLAHU PONOŽKU! A nejhorší je,“ zasyčel zlobně, „že by tě ani nevodsoudili! Protože by tě museli zavřít do blázince.“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz