Ukradli mi hrob, pazdráti!

Můj táta to na tomhle světě zabalil ve třiapadesáti, a tak mě před lety logicky napadlo: a kdypak asi já? Sice tu byla jistá naděje ze strany matky, která po jeho smrti celá rozkvetla, chytila druhou mízu a zcela zdravá vypustila duši v devadesáti čtyřech letech, jenže... víte snad vy, jestli máte vnitřnosti po otci nebo po matce?

Od jisté doby je mi jasné, že co si nezařídím sám, to nemám. A že by se o mé ostatky jednou postarala manželka... to mě spíš děsí. Neboť letitou tradicí jejich rodiny je nechat se rozfoukávat větrem. Na mé námitky, že i bez jejich nebožtíků dýcháme v Praze polétavého prachu nad normu, neberou ohled.

„Pamatuj si, že mě do větru nevypustíš,“ řekl jsem manželce výhružně. „Hezky mě šoupneš do hrobečku a budeš mi tam nosit kytičky. Jako ostatní báby. Psa nemáme, tak budeš mít na starý kolena aspoň trochu pohybu. A cíl nedaleko, takže trefíš i domů.“

Ušklíbla se a zamumlala cosi o tom, že ji dojímá moje starost o její zdraví.

Vrhnul jsem se do organizačního zajišťování posmrtného pobytu. Od počátku jsem věděl, že má literární tvorba není takového druhu, aby mi zajistila místo odpočinku na Vyšehradě. A protože mě od mládí děsilo každé větší shromáždění lidí (mají to na svědomí komunisti, samozřejmě, s jejich manifestační mánií), bylo zřejmé, že ani po smrti se nebudu cpát do nekropolí na Vinohradech nebo ve Strašnicích. Hřbitůvek svého srdce jsem objevil při procházení zdravotní trasy, která vede přes Kavčí hory – vydávám se na ni každou příhodnou chvíli, abych měl dostatek pohybu. Malý hřbitov založený někdy před sto lety na tehdejším předměstí velkoměsta dýchá mírumilovnou atmosférou. Je to oáza klidu uvnitř hřbitovních zdí, nad níž rozpínají své větve lípy, javory a smrky. Zkrátka, ideální místo pro poslední adresu.

„Souhlasím s vámi, hřbitůvek je to krásný,“ řekla mi úřednice na příslušné správě hřbitovů, „ovšem plný. Obsazeno.“

Snesl jsem tehdy spoustu argumentů ve svůj prospěch, z nichž nejsilnější byl bezpochyby ten o nedalekém trvalém bydlišti, z něhož jsem odvozoval morální právo na umístěnku.

„Trvalé bydliště mám v této čtvrti,“ opakoval jsem vášnivě, „a rád bych v ní i jako stařík TRVALE zůstal. Víte přece, že staří lidé se nemají přesazovat...“

To ji dojalo a slíbila, že jakmile se nějaký starý hrob uvolní, dá mi vědět. (No, bohužel, už je to tak: je nás na světě tolik, že ne každému je dopřáno složit kosti do panenské půdy). Úřednice splnila slib a za několik měsíců jsme spolu stáli na hřbitůvku, protože jsem si dokonce mohl vybrat ze dvou možností. Odmítl jsem tmavé místo u márnice a rozhodl se pro hrobeček na sluníčku pod vysokou tújí. Úřednici jsem dojatě poděkoval, obdaroval ji kyticí květů (ve které byla, zahanbeně přiznávám, ještě děkovná obálka – taky památka na zvyklosti komunistické éry) a šel zařizovat potřebné.

Klasické hroby jsou už na hřbitůvku zakázané, což je logické, protože to už by se tam nevešel opravdu nikdo. Tak jsem s kameníky dohodl zbudování betonové schránky na urny, nad níž byla mezi obrubníkem z žulových kvádrů rozprostřena hlína. Pod tújí se k nebi tyčila prostá žulová deska bez nápisu.

„Aspoň nebudeš mít tolik práce, až mě tam jednou šoupneš,“ oznámil jsem ženě, která jen nevěřícně zírala.

Občas jsem kontroloval hrobeček při svých procházkách, a tak jsem zanedlouho nelibě nesl, že zarůstá plevelem.

„Takhle to nejde,“ ohlásil jsem ženě nespokojeně, „vypadá hrozně vedle těch upravených. Musíme ho osázet květinami.“

Zuřivě protestovala a na mé argumenty, že v domácnosti už pro její květenstvo není kam šlápnout, zatímco já jí velkoryse nabízím útulnou zahrádku v přírodě, nebrala zřetel. Až jí vlastní matka vysvětlila, že s jiným mužským mohla dopadnou hůř (což byl i případ mé tchyně), a tak kapitulovala. Ale nevychladla ani při sázení krásných žlutých afrikánů.

„Dnes mě nutí, abych mu vysazovala na hrobeček kytičky,“ dopáleně žalovala túji, „zítra mě bude nutit, abych mu sem chodila cvičně plakat!“

Hrobeček byl jako z partesu, avšak ne dlouho. Kytky zvadly, žena další sadbu odmítla a vlády se opět ujal plevel. Občas jsem ho vytrhal, ale při jedné kontrole...

„Pazdráti hnusný!“ zařval jsem na celý hřbitov a klid nebožtíků mi v tu chvíli byl ukradený. Zrovna tak, jako veškerá žulová ozdoba hrobečku. „Už nemají úctu ani před mrtvýma!“ To, že ve schránce žádný mrtvý není, mi v tu chvíli bylo fuk.

Rozhořčeně jsem se díval na hromádku hlíny, která z díla zbyla, a do očí se mi draly slzy. Což o to, babky kolem by konečně viděly mou upřímnou lítost nad bolestnou ztrátou… pravda, nad bolestnou ztrátou šutrů. Došlo mi, že bych byl asi prvním nebožtíkem, který pláče nad vlastním hrobem a urychleně jsem hřbitov opustil.

„A všechno je to tvoje vina,“ sdělil jsem doma důrazně manželce. „Protožes odmítla hrob udržovat. Zloději usoudili, že se nejspíš jedná vo nějakýho chudáka vojáka z první světový, vo kterýho už nikdo nemá zájem, a tak kradli bez zábran.“

„Samozřejmě je to má vina,“ odvětila vlídně. „Děti už jsou dávno z domu, tak na veškerá obvinění jsem ti tu zbyla sama.“ Krátce se zamyslela, a dodala: „Važ si mě. Až tu nebudu, budeš si muset přiznat trpkou pravdu.“

Sebral jsem se a u kamenické firmy objednal bytelný hrob pokrytý vodorovnou žulovou deskou. „A s nápisem na svislé desce,“ oznámil jsem ženě.

Souhlasně přikývla.

„A prosím tě... nezapomeň tam nechat vytesat datumy svýho narození a úmrtí, abys měl jistotu, že si tě nespletou s chudákem vojákem.“ A když viděla, že se mi povážlivě úží oči, dodala sladce: „Já ti to druhý datum nechám přepsat... až to bude aktuální...“

Tak vidíte... To máte za to, že chcete pozůstalé zbavit té věčné otázky: kam s ním?