Toskánské peklo i ráj

Jednoho dne jsem se rozhodl vyslat typickou českou rodinku do Toskánska. Konečně, jsem autor, mohl bych je poslat třeba na Měsíc. Ale vybral jsem jim Toskánsko, protože to je země mého srdce, a následně popsal na dvě stovky stránek. Otec František padesátník, matka Marie o fous mladší, dcera Petra (22) a syn Honza (20).

„Když mi slíbíš, že zajedeme do Bibione, tak pojedu,“ utrousila blahosklonně Petra na otcův dotaz.

Františkovi se zúžily oči.

„Něco ti slíbím hned,“ zahájil zlověstně. „A sice, že do Bibione nepojedeme v žádným případě.“

„No jo, no jo,“ řekla dcera spěšně a urychlila přípravy k odchodu. „Tak já ti dám ještě vědět. Čau.“ 

Se synem Janem, toho času studentem jedné z nástavbových škol po maturitě, byl hovor stručnější.

„A to jako s váma?“ zděsil se upřímně.

„Jo, s náma,“ odpověděl naštvaně otec. „A taky se svou sestrou, aby se s rodiči chudinka nenudila. A taky proto, že bys mi pomohl řídit. Vono to bude dost kilometrů na starýho otce.“

„No tak jó.“

„Děkuju ti za laskavost,“ ironicky ukončil František hovor.

„Sleduješ, jak jsou ti parchanti uzívaný?“ zeptal se vykolejený František večer manželky. „Jak já byl šťastnej, když se mi v mládí podařilo proniknout do Itálie s pár dolary v kapse – ostatně ty do Francie taky… a tahle hovada boží, kterým to naservíruješ pod hubu… no, když teda vo to tak stojíme, tak voni milostivě pojedou…“

„Ále, neber si to tak,“ konejšila manžela Marie, „to jsou jen takový jejich pózy… Oni jsou ve skutečnosti rádi, že tam pojedou…“

František se na ni užasle zadíval.

„Bože Marie, kam ty na ty svý nezlomný jistoty chodíš?“

Je snadné zamilovat si Toskánsko, protože to jde nějak samo. Příroda mu dala do vínku členitou krajinu, které lidé vtiskli nezaměnitelnou tvář, lidé k tomu během věků přidali i nepřeberné množství památek a uměleckých děl, a když k tomu přičtete slunce, italské kulinářské umění, olivový olej a víno... Pobývali jsme v Toskánsku několikrát a jediné, čeho jsem litoval, bylo, že neumím italsky, abych se lidem přiblížil víc. A tak nezbývalo, než člověčinu nasávat zprostředkovaně. Třeba... při oslavách.

Italové slaví rádi a Toskánci snad dvojnásob. Nejenom se svou rodinou či přáteli, ale s celou městskou čtvrtí nebo celým městem. Každá příležitost je vhodná. V případě obcí a měst celou věc usnadňují tradice, staré mnoho staletí: v Sieně mají Palio, při kterém štvou koně kolem náměstí, ve Florencii Calcio in costume, kdy se mladí muži mrzačí navzájem pod rouškou středověkého fotbalu... V Lucignanu se slavnost na konci května nazývá Maggiolata Lucignanese.

Lucignano je jedno z mnoha malých toskánských městeček usídlených na vršku kopce, zřejmě v dobré víře, že dobyvatelé se zadýchají dřív, než dolezou k vrcholu. Historie nás však poučila, že horkokrevní Italové dřívějších staletí vydrželi hodně – tedy aspoň do okamžiku, kdy skončili svou pozemskou pouť hrdinnou smrtí na bojišti. Jestli má totiž v Itálii něco opravdovou tradici,  je to válčení. Sienští proti Florentským, Pisánští proti Sienským... ale nedosti na tom, uvnitř jednoho města se mydlili přívrženci císaře s vyznavači papeže, vyháněli se navzájem, bořili si domy... Ale o tom snad někdy jindy.

Slavnost v Lucignanu je mírumilovná. Krojovaný průvod středověkých postav projde městem, čtyři městské čtvrtě nominují běžce do štafetového závodu, který obkrouží město a v poledne měšťané společně poobědvají ve velikém stanu před hradbami. Odpolední průvod je ještě mohutnější, přibudou folklórní hudební a taneční skupiny a alegorické vozy s pohádkovými výjevy, s rozměry vypočítanými na milimetry, aby se vešly do úzkých uliček středověkého města.

„No, přijímačky na tu slávu byly jednoduchý,“ prohlásil Honza po chvilkovém studiu protagonistů. „U mužských nezáleželo na tvářích, ale museli mít rovný nohy. Protože ixáky nebo óčka by v těch punčocháčích působily srandovně. A u ženských nezáleželo na nohách – ty mají schovaný pod sukněma, musely mít ale nějaký vnady, aby je vytasily, když se pod nima sepnou páskem.“

„Tak to bys u přijímaček neprošel,“ podotkla Petra kousavě.

„Já se taky nejedu do Itálie producírovat v punčocháčích,“ odsekl bratr. „Já si svý kvality skrejvám o kousek výš. Ale ty můžeš litovat, že jsme nepřijeli dřív – vo tvý kozy by tu byl určitě zájem.“

Ale Maggiolata není žádná konzerva minulosti, je to dnešní připomínka života předků, srdečná a veselá, a sepětí doby dávné s dneškem na vás jukne každou chvíli: když se vedle vás náhle objeví elegantní středověká dáma a nedočkavě si zapálí cigaretu, když se rozcvičující se běžec předkloní a průsvitné punčocháče prozradí jeho moderní spodní prádlo, když se v průvodu pozorně zadíváte na malého kluka s holčičkou...

Nebylo ten den dvakrát teplo a klučina měl pod historickým úborem soudobé džínsy, což ve mně vyvolalo dávnou vzpomínku na jiný průvod mého dětství. Bylo to taky v květnu, jen na jeho začátku, v zemi, jejíž tehdejší vládci dávné tradice bez milosti zlikvidovali a nahradili je svými – tradicemi dělnického hnutí. Občas i na prvního máje padal sníh a naše maminky nás nabalily teplým prádlem pod pionýrské košile s rudými šátky, abychom z té povinné slávy neonemocněli. I v tom našem průvodu byly alegorické vozy: na jednom zlý kapitalistický běloch bičoval černocha, na jiném tlustý imperialista vyhrožoval lidstvu bombou a na dalších byly předváděny světlé zítřky naše i celého socialistického tábora.

Díval jsem se v Toskánsku na průvod, který přetrvává staletí a s úlevou věnoval vzpomínku tomu českému, který nepřežil čtyři desetiletí. Asi proto, že tradice z vůle obyčejných lidí není totéž co tradice z vůle pracujícího lidu.

TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz