Toskánské peklo i ráj /7

Sienu známe všichni od dětství, když jsme se patlali s temperovými barvami, ale nic nám neříkala, neboť jsme měli jiné starosti a jiné představy. Až když vystoupáte na 102 metrů vysokou Torre del Mangia u radnice, odkud se naskýtá úchvatný pohled nejen na náměstí pod vámi, ale na celé město a jeho okolí, tak pochopíte. Na všechny strany pod vámi se vlní červenohnědé moře taškové krytiny střech pokrývající domy, paláce a kostely s červenohnědými cihelnými fasádami. Tohle je Siena. Siena pálená.

Snad žádné náměstí na světě nesvádí návštěvníka, aby okamžitě ulehl na jeho sluncem prohřátou dlažbu, jako Il Campo v Sieně. Náměstí ve tvaru obrovské mušle na zemi obkružuje široký pruh z šedých kamenů. Podstatnou část plochy však tvoří dlažba z pálených červených cihel ve vzoru rybí kosti, rozdělená devíti bílými travertinovými pruhy, které se stýkají v nejhlubším místě svažujícího se náměstí před radnicí Palazzo Pubblico. Za šest století je cihelná dlažba vyleštěna miliony bot, zadků a těl, které po ní chodily, sedaly si na ni či lehaly. A tak ulehnete jako spousta jiných a z podhledu se kocháte hradbou vysokých cihlových domů obklopujících náměstí, i jeho dominantou, radnicí s vysokou věží a když se ohlédnete, i kašnou Fonte Gaia od Jacopa della Quercia z roku 1412.

„Tak tady štvou dvakrát do roka koně kolem náměstí,“ rozmáchl se rukou Giuseppe. „Dokud se jich pár nepomlátí. Říkají tomu Palio.“

„Ale v každém městě mají nějakou slavnost,“ vzpomněla si Petra na Maggiolatu v Lucignanu. „U vás ve Florencii jistě taky, ne?“

„To ano, ale nezabíjíme přitom koně!“

„No, zase jste v minulosti pozabíjeli dost ostatních Toskánců,“ utrousila Petra suše a mladík jen polknul. Na přemety ženské logiky ještě nebyl dostatečně připravený. „A jakouže taškařici provozujete u vás doma?“ zeptala se.

„Calcio in costume,“ ucedil. Trochu mu lezla na nervy.

„Calcio je fotbal,“ prozradil jí bratr.

„A ták,“ rozsvítilo se Petře, „vy se mrzačíte navzájem... To je dobře,“ řekla vřele, „to je moc dobře. Protože vy to děláte z vlastní vůle. To je o moc lepší než zabíjet koně, který za nic nemůžou.“

Jedné červnové neděle jsme se blížili k sienské katedrále, když jsme z přilehlých ulic zaslechli zvuk bubnů. Vyčkali jsme na schodišti a nelitovali jsme. Na plácek před kostelem napochodovalo snad na šedesát oranžovo-bílých mladíků. Ti s bubny se seřadili pod schodištěm, ostatní s prapory se rozestoupili po náměstíčku. Všichni patřili do contrady Leocorno, tedy do čtvrti Jednorožce, ale to jsme zjistili až později. Náčelník pískl na píšťalku a za dunění bubnů začalo kouzelné cvičení mládenců s prapory. Ty nejprve praporečníci rozpohybovali v ladných křivkách kolem svých těl, poté je vyhazovali vysoko do vzduchu a nakonec si je házeli mezi sebou. Občas některý prapor skončil na zemi, ale to bylo pochopitelné, protože tam necvičili roboti, ale lidé. A my, porotci na schodech, jsme jim stejně dali známky nejvyšší.

Vystoupení skončilo, mládenci se seřadili a za dalšího vydatného bubnování se průvod vydal na cestu. Nedalo nám to, a zařadili jsme se na konec. Ostatně stejně, jako mnoho dalších, kteří se přidávali cestou. Poznávali jsme město za dunění bubnů. Trvalo dlouho, než jsme s několika zastávkami na další předváděčky doputovali ke kostelíku svaté Agáty. Nacpali jsme se dovnitř, kněz pronesl nadšenou řeč, desítky mužských hrdel zapěly mohutný chorál – kdepak naše mírumilovná Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko nebeská – v tomhle praskaly kosti protivníků, a aby to bylo všem opravdu jasné, chorál byl zakončen takovým bojovým pokřikem na zdar jejich koně, až se třásly skleněné tabulky v oknech. S úlevou jsme se vytlačili na čerstvý vzduch a chlapci nám naposled zacvičili. Byla poslední neděle před paliem.

Ale kromě palia a nejkrásnějšího náměstí v Itálii má Siena ještě jednu úžasnost: katedrálu. Duomo Santa Maria Assunta, postavený v nejvyšším bodě města. Monstrum z bílého mramoru přerušují černé vodorovné pruhy, které ale na přilehlé campanile zhoustnou do té míry, že věž připomíná mundůr trestance. Stavbu započali roku 1210 a roku 1263 byla trojlodní katedrála z podstatné části dokončena, když postavení 77 metrů vysoké zvonice se táhlo do roku 1313. A vznosné průčelí budoval Giovanni Pisano od roku 1284 patnáct let. Uvnitř je mnoho pozoruhodných uměleckých děl, ale jeden soubor převažuje – víc než padesát barevných mramorových intarzií s biblickými náměty na podlaze. Středověcí katolíci by se jistě divili, že jsou dnes pečlivě ohrazené a procházka chrámem se tak podobá slalomu, ale je to nezbytné, protože současné armády turistů by je už dávno vyšlapaly ze světa.

Najednou se Honzova tvář zkřivila.

„Nevíš, kde tu mají záchod?“ podíval se zoufale na matku.

Když se vaše střeva rozhodnou provést revoluci, logické uvažování jde stranou. Stánky Boží totiž zpravidla záchody pro návštěvníky nemívají. Ovšem ne tak v Sieně.

„Myslím... že jsem viděla nějakou šipku tamhle,“ ohlédla se, „do Libreria Piccolomini.“

Rychlým krokem se vydali do knihovny, a zatímco Honza s úlevou vlítl na záchod, jeho matka si prohlížela veliké fresky na stěnách a stropě, kterými malíř Pinturicchio znázornil scény ze života arcibiskupa Francesca Piccolominiho Todeschiniho, pozdějšího papeže Pia III., neboť tento prostor nikdy nebyl zaplněn regály s knihami. Fresky jsou plné života a barev a Marie je vnímala s potěšením. Její syn si zatím ulevoval na záchodě a na mobilu prstem datloval esemesku kamarádovi v Praze: Seru v nejkrasnejsim baraku na svete!

V jednom vznešeném prostoru, jen pár metrů od sebe, prožívali matka a syn své odlišné chvíle štěstí. Neboť pocit štěstí nám dokáže připravit duše i tělo a jen bláhovec by se pokoušel zjišťovat, které váží víc.

TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz