Mušketýři s hokejkou - malé připomenutí

K naší radosti vybojovali čeští borci s hokejkou bronzové medaile na mistrovství světa v Bratislavě. Televizní komentátor při této příležitosti poznamenal, že je stejně zvláštní, jak tato malá země uprostřed Evropy převzala, zamilovala si a úspěšně hraje hru, která kdysi vznikla až v daleké Kanadě. A mně tím připomněl dvě rozkošné knížky o začátcích ledního hokeje v Čechách, které napsal Jan Arnold Palouš (1888–1971), novinář, ale především skvělý hokejista a tenista: Mušketýři s hokejkou a S hokejkou po světě. Obě vyšly v 50. letech, ale jsou k mání ve veřejných knihovnách a všem fandům hokeje je vřele doporučuji. Bylo by škoda, kdyby upadly v zapomnění. Zde malé ukázky z té první.

Na jedné ze schůzí Českého hokejového svazu v roce 1909 podal Emil Procházka návrh, aby bylo vysláno národní mužstvo do Chamonix, kde by se zúčastnilo mezinárodního turnaje v ledním hokeji. Kdyby to nebyl býval sám předseda svazu, který vyslovil tento šílený plán, byli bychom se mu zajisté srdečně zasmáli. Jen si představte: hrál se sice u nás již několik let hokej, ale to byl bandy-hokej, a ten se provozuje jak známo s holí asi metr dlouhou. Hlavně a především se hrál s malým gumovým míčkem na branku, která byla jen o něco menší než fotbalová. Teď však přišel Procházka s ledním hokejem, či jak se tehdy nazýval – s kanadským hokejem.

Přinesli jej do Evropy kanadští studenti, studující na anglických universitách; na evropském západě se hrál již několik let. Do Prahy se o něm dostaly jen kusé zprávy. Že prý se hraje s jakousi hranatou kostkou nebo krychlí a že kanadská branka není větší než posada na slepice. O pravidlech nebylo u nás ani zdání. Když nám pak Gruss, jeden z průkopníků hokeje i jiných sportů jako golfu a boxu, přinesl jejich český překlad, mudrovali jsme nad nimi, vrtěli hlavami a nebyli jsme z nich moudří, neboť nám nebylo jasné, jak vypadá u ledního hokeje hůl a ta kostka-krychle, s níž se celá ta záhada hraje.

Tím víc jsme však na svých schůzkách v někdejší kavárně „U Karla IV“. na Karlově náměstí o kuriosní hře debatovali, přeli se a předstihovali v dohadech. Nejvíc nás zlobilo, proč si ti blázniví Kanaďané vymysleli právě takovou hranatou věc místo osvědčeného kulatého míče, s nímž se přece hraje každý rozumný sport. Míč, ať malý či velký, krásně letí, poskakuje na zemi a dá se ve vzduchu zarážet, když na to přijde, i nohou, trupem nebo hlavou. Ale kostka či krychle? Ta přece nemůže poskakovat, po ledě leda klouže; s ní se nedá nic kloudného počít!

Předseda Procházka trval však neústupně na svém návrhu. Pravil: „Přestaňte už jednou s tím bobkem!“ (Tak neuctivě nazýval bandyový míček!) „To je pro školáky s cumlem vzadu. Bude se hrát s kostkou, ať je třeba rohatá jako čert. Domluvil jsem!“

Slovo našeho předsedy, který sice sám sport nikdy nepěstoval, ale svým věkem a rozhodností plně nahradil tento handicap, platilo ve svazu jako zákon. Svérázný tento mužíček s plavým knírem, jejž si v rozhodných okamžicích nakrucoval za současného povytažení jednoho koutku úst a vyvalení očí, vyznačoval se neobyčejným sebevědomím. Zkrátka a dobře, byl to malý sportovní diktátor, proti jehož rozhodnutí nebylo odvolání. Jedině Gruss, náš hokejový brankář, odvážil se poznámky:

„Dobrá. Ale jen mi, Procházko, řekni, co si počnu v té posadě na slepice? To abych celý zápas klečel na ledě?! V tom případě si tam můžeš vlézt sám, máš na to tak správnou míru!“

Procházka zlověstně nakroutil knír, nakřivil ústa a zavrčel:

„Vezmi si tam třeba židličku z kuchyně, to je mi jedno, ale v brance hrát budeš, a basta!“

Závažnější byla námitka svazového pokladníka Heritesa, známého fotbalového rozhodčího tehdejší doby. Pravil tiše:

„Hoši, to je všechno pěkné, ale v pokladně máme tak na jednu cestu z Prahy tam!“

Procházka vypoulil oči a vybafl:

„Tak se zpátky půjde pěšky!“

„A co kanadské hole, kde ty sebereme? V celé Praze nenajdeš ani jediné!“ odvážil se nadhodit náš střední útočník Jarkovský.

Procházka bojoval jako Honza z pohádky. Mocným rozmachem usekl draku pochybnosti i tuto hlavu:

„Sedni si, bobečku! Hole si koupíte jednoduše a prostě v Chamonix sami, to je jasné!“

„Pomoz pámbu, to tedy bude krásné vystoupení na mezinárodním fóru – pět minut před zápasem uvidíme poprvé tu kostku a hole a dozvíme se, jak se to vůbec hraje!“, dovolil si ještě Jenda Fleischman skromnou poznámku, nad níž se Procházka jen pohrdlivě pousmál a imperátorsky máchnul rukou, neuznav našeho obránce hodna ani slova.

***

Jeli jsme rychlíkem do Chamonix celý den, celou noc a ještě celý druhý den až do večera.

Za Ženevou zaujala naši mysl jiná podívaná uvnitř vozu. Do elektrické horské dráhy nastoupil s námi mladík, který od prvního okamžiku vzbudil naši pozornost. Nesl na ramenou podivné zavazadlo, převázané řemínky, a z toho vyčuhovala dlouhá, slabounká hůl, jejíž zobec se rozšiřoval bezmála v lopatu. Bořek Malý, z nás všech nejlépe znalý francouzštiny, dal se s ním do řeči. Mladík byl velmi sdílný. Dověděli jsme se, že jede taktéž do Chamonix a že je –brankářem belgického mužstva.

***

Náš belgický kolega měl pro nás ještě jednu sensaci. Vybalil malou lepenkovou krabici a z ní vyňal cosi plochého a kulatého jako pivní tácek, jenže to bylo černé jako škatulka na černidlo. K svému nesmírnému úžasu jsme se dověděli, že je to ta „kostka“, s kterou se hraje lední hokej. Ohmatávali jsme puk čili touš, a Gruss se jal znovu žalovat:

„Tak se na to podívejte — tím mě budou tedy v Chamonix častovat! Je to tvrdé a těžké jako kámen. Když mě to trefí do nohy, mám ji pryč, když do hlavy, jsem nebožtík!“

Konejšili jsme svého brankáře jak se dalo. Vindyš ujištěním, že jistě bude v Chamonix zdatný chirurg, kterému uříznutí nohy nebude dělat žádné potíže, to je nejmenší starost. Horší to bude s případným pohřbem, na ten nám Herites nedal peníze s sebou. Tak tedy budeme muset Grusse dát pochovat na obecní útraty. Gruss vrhl na Vindyše jen zuřivý pohled a upadl v ponuré dumání.