Jeden důchod, dva důchody... a co si počít s tesknotou

Od jisté doby si mě manželka začala víc hledět. Každý den si mě prohlíží kritickým okem a sotva začnu při nějaké činnosti víc funět, starostlivě mi ordinuje odpočinek, zatímco dříve by mě léčila další prací. Protože jsem normální mužský, došlo mi to až se zpožděním, a tak jsem začal v mysli pátrat, kdy nastal ten rozhodný moment, abych pochopil, co za tím stojí.

Před pár lety se mi rozbušilo srdce a nešlo zastavit, takže mě Prahou unášela houkající sanitka a já jsem doprovázejícímu zdravotníkovi říkal: „Jestli takhle divoce natřásáte všechny nebožáky, tak jich musíte do špitálu přivézt polovinu mrtvých.“ On se jen smál a odpovídal: „To je takový test. Když tu jízdu po pražský dlažbě přežijete, tak přežijete i péči českýho zdravotnictví.“ V nemocnici srdci domluvili a po pár hodinách klidu jsme odjeli domů autem, které manželka přivezla. Řídil jsem já, protože oba jsme usoudili, že mé srdce radši přepínat nebudeme. Následně jsem však zvláštní péči nepotřeboval.

Nebo od tehdy, když jsem ženě zaplatil poznávací zájezd po Turecku s hejnem jejích přítelkyň? Z mé strany to byla úlitba za to, že nemusím s nimi, leč snažil jsem se to prodat jako láskyplný čin starého manžela a zdálo se, že to zabralo. Avšak ani to se časově neshodovalo.

Pátral jsem v paměti dál, pátral... až jsem na to přišel. Ano, její starost o mé zdraví rapidně stoupla od okamžiku, kdy se ze mě oficiálně stal důchodce. Manželka už byla tou dobou zkušená důchodkyně, a protože já jsem svou ženu nikdy moc nerozmazloval – u vědomí, že statisticky vzato jako žena mě nejspíš bohatě přežije a měla by být na samostatný život připravena – už jako česká důchodkyně věděla, zač je toho loket. A v tu chvíli jí sepnulo, že je setsakramentský rozdíl, jestli život v starobě zajišťuje jeden důchod nebo dva. Protože takové varování mají v sobě ženy-hospodyně geneticky zakódované.

(„Ty seš přece TAK blbej!“ vyjádřila má žena při čtení svůj nesouhlas s předchozím závěrem, a odešla si po svém. A po svých – zaplaťpánbůh.)

To není cynický kalkul, to je realita. Protože vícečlenná domácnost se méně bolestně podělí o nájem za byt. A o náklady na teplo. A na elektřinu. Na plyn. Na telefon. Na kabelovou televizi. Na internet. A co já vím ještě... Ale na jednoho českého důchodce je toho moc.

Vracel jsem se jednou z práce... Stále ještě jsem tím, čemu se říká pracující důchodce, neboť se mi splnil celoživotní sen: pracuji tři dny v týdnu. Tedy, procházel jsem ono odpoledne parkem, když mě náhle rozbolela achilovka na levé noze. Začal jsem silně kulhat a přistál jsem na lavičce, okupované velmi starým mužem.

„Tak vidím, že už pajdají i mladodůchodci,“ zavrčel místo pozdravu. „Já ve vašem věku běhal jak srnec.“

„Já doteď taky,“ vydechl jsem vztekle, „až mě před chvílí sestřelila achilovka,“ masíroval jsem si nohu. „Kurva!“ zařval jsem bolestně, protože jsem pochopil, že nesedím vedle žádné přecitlivělé duše, „proč je všechno dobrý a najednou, v jeden moment, se to sepsuje?“

Podíval se na mě štítivě.

„Tahle mládež nic nevydrží,“ zamumlal pohrdlivě. „Pane, vidím, že i ve svém věku víte o životě houby. Kvílíte tu nad blbou achilovkou... Samozřejmě, že katastrofy přicházejí náhle, v jeden moment, jak říkáte. A neohlašují se předem. Ať jsou velký – tsunami třeba... nebo takzvaně malý, osobní. Jednou vkročíte radostně do svého bytu a zjistíte... že jste vdovcem. Náhle.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„To se stalo vám?“

„Jo.“

„Tak promiňte.“

„Není co promíjet. Takový je život. V mým věku musí mít člověk smrt zakalkulovánu do života. A pak si jen řeknete, tak jo, holka, taks mě jen vo chvilku předběhla... Přeju ti, žes to měla rychlý, zasloužila sis to... A že už seš bez starostí a nic tě nebolí... Ale to nic nemění na tom... ŽE MĚ PĚKNE SERE, ŽE JSEM TEĎ NA VŠECHNO SÁM!“

Oba jsme si hluboce povzdechli: já nad bolavou nohou, on nad údělem siroty.

„Je to asi hodně těžký, být najednou sám,“ navázal jsem po chvíli obezřetně.

„Když máte kolem sebe desítky let perfektně fungující servis, tak je to děsný... Musíte dělat věci, které jste nikdy nedělal a dělat nechtěl... Štve vás to.“

Chvíli jsem si jeho slova srovnával v hlavě a vtom mě něco napadlo.

„Ale když jste se s tím tak vyrovnal... Co třeba taková... čiperná důchodkyně,“ pronesl jsem opatrně, „na to jste nepomyslel? Rojí se jich tolik... A zase by byl servis...“

Šlehl po mně zuřivým pohledem.

„Vony nestačej ty baby,“ zamumlal, „ještě mě budou nasírat i mužský!“

Zakroutil užasle hlavou, jako by nemohl pochopit, že nějaký muž je schopen vypustit z úst takovou hloupost. Pak se z jeho hrudi vydral mučivý povzdech a nakonec se rozpovídal.

„Sedávám na týhle lavičce. Pokaždý se tu vystřídá pár ženských, protože starých bab je mnohem víc než dědků. A s některou v tu ránu začne šít čert. Prolustruje mě pohledem, vidí, že mám na sobě čistý prádlo, usoudí, že jsem ještě pohyblivej, když jsem sem dolezl, že zřejmě trefím domů a nepočůrávám se, když je pode mnou sucho... po dešti tu nesedávám. V tu chvíli jí v mozku sepne, jak by se jí hospodařilo, kdyby byly v kase dva důchody místo jednoho a spustí řeči: o stáří, jak je smutno člověku, když je sám, a to jak ženě, tak mužovi...

Já babu chvíli poslouchám, a pak jí řeknu: máte pravdu, paní. Tak poslouchejte... Abyste nebyla tak smutná, já vám přečtu něco veselýho od Karla Poláčka. Aspoň uvidíte, že ty vdovy to mají těžký odjakživa. Vytáhnu Muže v offsidu, bez kterých nedám ani ránu a čtu jí – poslouchejte:

Eman starší měl návštěvu. Vdova Ouholičková seděla u něho a vykládala, že nemohla doma tesknotou vydržet a že se musela jít podívat, co dělá pan Habásko.

„Samotné ženě je smutno,“ stýskala si vdova.

Pan Habásko přisvědčil a pravil, že to jsou těžké věci.

„A samotnýmu muži je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem po panu Habáskovi.

Ten uhnul a děl: „Je smutno a není smutno. Jak se to veme. Je práce a čas utíká, že se člověk ani nestačí divit!“

Vstal, aby přiložil do kamen.

Kluk má přijít každou chvíli a ona se mi nehne! uvažoval hněvivě. Uvidí nás pohromadě a já pak vystojím. Přeci znám tu jeho nevymáchanou hubu!

Vdova zaútočila přímo: „Mohli bysme to dát dohromady, pane Habásko. Vy jste samotnej a já jsem samotná. Spolčíme se a počneme novej život. Každej mi říká, že by z nás byl pěknej párek. Já jsem taková mírná a vy jste člověk pomalej. Já bysem vám posloužila a vy byste se mě zastal. Na samotnou ženskou si každej dovolí!“

Už je to tady! lekl se Eman starší. Vdova to bere zkrátka. Měl bych ji pohladit pohrabáčem, nebo jsem nešťastnej člověk. To bysem moh udělat, a kdyby mělo něco bejt, řeknu, že jsem to udělal nerad!

Nahlas pravil: „Tak vida, už je poledne a člověk by ani neřek!“

„Tak co, plácnem si?“ lákala vdova a nastavovala ruku.

Přeci jenom budu muset s tím pohrabáčem..., uvažoval pan Habásko teskně. Vona pokoj nedá, vona nepopustí a já budu v troubě!

„Ono je to všelijaký, paní,“ mumlal. „Já už jsem člověk z formy, se mnou byste neužila!“

„Nejde vo užívání,“ namítala horlivě vdova, „de vo tu tesknotu!“

Podíval se na mě a konečně v jeho očích zajiskřilo.

„Některý babě to stačí a dá pokoj,“ řekl spokojeně. „A takový tý odolný dodám: Víte, paní, já na tesknotu neměl celej život čas. A tak si ji teď konečně užívám. Někdy si tak hezky proteskním celý den. A správnou tesknotu si paní užijete... jen když jste sama.“

Díval jsem se do jeho potměšilých očí a pomalu si jeho vyprávění srovnával v hlavě. Jo, jo... dva důchody jsou jistě lepší než jeden... Ale asi ne za každou cenu.

Další povídky autora jsou dostupné na www.krejci-knihy.cz