Perfekcionista – posila či pohroma pro vaši firmu?

Ve své profesi jste jistě na nějakého perfekcionistu narazili. Možná i někoho takového do svého týmu hledáte. Je však perfekcionista skutečně pro firmu z dlouhodobého hlediska přínosem?

A co je na tom vlastně špatného, je-li někdo náročný na sebe i druhé?
Iracionální až chorobná touha po bezchybnosti, panický strach ze selhání, navíc v kombinaci s přísnou sebekritikou je to, co perfekcionistu odlišuje od člověka, který je prostě „jen“ pracovitý nebo pečlivý. Perfekcionista potřebuje vždy dosáhnout nejlepších výsledků, a to za každou cenu. Výsledek však ve finále zpochybňuje a trápí sebe i druhé v týmu tím, že vše mohlo být ještě lepší.
Jeho hnacím motorem je touha po uznání. Potřeba potvrzení vlastní kvality – získat body, ocenění, chválu od ostatních lidí, zejména autorit. Pokud tato potřeba není uspokojena, jsou perfekcionisté vnitřně nešťastní. Sebemenší pochybení totiž ztotožňují s vlastní osobou, svou slabostí a nedokonalostí.
Není to jen libůstka workoholiků, je to určitý životní postoj, a především myšlenkové nastavení, které spoluvytváří nebo posiluje celou řadu duševních i sociálních potíží. Zároveň signalizuje velmi problematický vztah člověka k sobě samému.
Uvedu Vám dva jasné příklady.
Pokud perfekcionista píše email, minimálně 3x ho před odesláním pečlivě projde, zda náhodou někde není překlep. A po odeslání ho raději zkontroluje ještě jednou. Byť se třeba jedná jen o obyčejnou interní komunikaci. Nemůže dovolit, aby se před ostatními shodil hloupým překlepem nebo chybějící čárkou. To by pro něj byl konec světa a důvod pro dlouhý vnitřní monolog, jaký je blbec a co si ostatní o něm pomyslí. Vůbec mu nedojde, že pro jeho kolegy je podstatný obsah, forma je druhořadá. Pro perfekcionistu rozhodně ne.
Dalším příkladem může být čas na daný úkol. Pokud na 1 úkol dáte perfekcionistovi 2 dny, opocen a po noční směně vám ho odevzdá, ale vnitřně se bude lynčovat, že tomu mohl ještě dát mnohem více. Pokud mu na stejný úkol dáte dní 5, výsledek bude úplně stejný. Odevzdá ho po 4 nočních šichtách se sebemrskačským obviňováním, že by to šlo ještě lépe. Kolik času mu dáte, tolik ho využije a stejně nebude s výsledkem spokojen.
Proč je těchto lidí stále více?
Naše společnost je orientovaná na výkon, podporuje konkurenční prostředí, občanskou zodpovědnost vystřídal důraz na osobní prospěch. Lidé jsou stále hodnoceni. Velkou úlohu v tom hrají i sociální média. Výsledky – rovná se automaticky úspěch a štěstí. Hodnotí nás kolegové, zaměstnavatelé, přátelé, rodina, potažmo celá společnost, ale největšího kritika, srovnávače s ostatními a hodnotitele si nosíme ve své hlavě!
Lidé si myslí, že musí neustále obhajovat vlastní hodnotu a zároveň překonávat ostatní, a ti, kteří dosáhnou horších výsledků, si zaslouží méně. Nastupují pocity méněcennosti i frustrace. A výsledkem je nespokojenost se svým vlastním životem, se sebou samotným. Narůstají psychické i fyzické potíže, které můžou s perfekcionismem souviset, například klinické deprese, poruchy spánku i soustředění a další vážné zdravotní problémy.
Jak se perfekcionista projevuje ve firemním prostředí?
Jako podřízení nesnesou kritiku, nedokážou ani připustit myšlenku, že návrh někoho jiného je lepší než jejich, jsou stále nespokojeni, lpí na svých rozhodnutích, odmítají spolupracovat s druhými, neboť se domnívají, že vždy vše ví i udělají nejlépe. Na vedoucí pozici mohou být nesnesitelně pedantičtí, přehnaně ctižádostiví, s nereálnými nároky na své podřízené, které týrají permanentní kontrolou. Neumí delegovat, ani říkat ne. Málokdy chválí.
Situace, kdy máte ve firmě manažera perfekcionistu, se může vyvinout dvěma směry.
Na své podřízené vyvíjí enormní tlak, vyžaduje mnoho přesčasů a neustále jejich práci zbytečně a zdlouhavě kontroluje, nikdy nedokáže ocenit jejich nasazení, natož jim poděkovat či vnímat jejich posun. Zodpovědní jedinci v jeho týmu buď velmi rychle vyhoří, nebo jsou demotivovaní a své kvality nabídnou jiné firmě.
Své podřízené vnímá jako neschopné lenochy, kteří nedokážou odvést práci ve špičkové kvalitě, proto většinu jejich úkolů přebírá na sebe – je to přece jeho oddělení a on zodpovídá za výsledky, čímž se brzy dostane do začarovaného kruhu. Realizuje práci ostatních, ale nestíhá svou vlastní, zůstává déle v práci či ji vyřizuje po večerech a o víkendu. Tvoří si tak výborný základ pro syndrom vyhoření. Navíc lidé v jeho týmu postupem času zjistí, že šéf za ně vše rozhodne i udělá a proto nemá smysl se příliš snažit a už vůbec ne cokoliv vymýšlet, rozhodnout či nést zodpovědnost. Lidé tedy zleniví.

Bedlivě své kolegy perfekcionisty pozorujte, zda se už oni sami, či jejich podřízení neblíží vyhoření. Byla by velká škoda přijít díky jejich nezdravému přístupu, tedy přehnané touze po dokonalosti, o schopné a výkonné pracovníky.