Mami, tati?! Co jste mi to udělali!

Byli Vaši rodiče přísní, nároční na sebe i na Vás? Cítili jste tíhu jejich přehnaných očekávání a požadavků? Chyby se nemilosrdně kritizovaly, neúspěch se neodpouštěl. Úspěchy byly brány jako standard nebo dokonce přehlíženy úplně

Jak moc Vás tento přístup ovlivnil a co ve Vás zanechal? Nesete si toto břímě, nebo dokonce vychováváte své děti v podobném duchu? Možná zde je zakopaný pes Vaší přetrvávající nespokojenosti se sebou samým, nastavování si vyšší a vyšší laťky.

V předchozích článcích jsem se zaměřila na definici toho, co je vlastně pro perfekcionisty typické a jak se projevuje v jejich životě i práci a jak mohou začít s perfekcionismem úspěšně bojovat. Dnes si řekneme o tom, jak a proč perfekcionismus vzniká a co dalšího můžeme proti jeho negativním dopadům podniknout.

Příčin může být mnoho. Zárodky většiny z nich vznikly v dětství či dospívání. Na obhajobu perfekcionistů ale určitě musím dodat, že je to jejich naučený obranný mechanismus. Návyk, který jim tenkrát pomáhal ustát náročné situace a chránil je před zklamáním, bolestí. A v danou dobu jim skutečně sloužil dobře. Namísto kritiky, posměchu, pokárání jim přinášel zájem, pozornost, lásku, pochvalu, přijetí atd. U většiny mých klientů byla základem tohoto jednání poměrně drsná, chladná až sparťanská výchova rodičů, často otce, který po nich chtěl vždy to nej a nikdy nebyl s jejich výsledky spokojený. 

Mozek tehdy tento styl jednání a přemýšlení vyhodnotil jako užitečné a dobře si ho zapamatoval. Tito lidé pak i jako dospělí podvědomě k sobě přistupují takto: pokud nejsem perfektní, jsem nedostatečný, je se mnou něco špatně. Pokud neudělám maximum, neudělal jsem dost. Jedině když dodám úžasné výsledky, získám si pozornost, respekt, lásku, uznání, pochvalu. Jinak si to nezasloužím. 

Smutné bohužel je, že rodiče to většinou mysleli se svými dětmi dobře a jednali tak v jejich zájmu. Chtěli děcka co nejlépe připravit na budoucnost. Aby oni se měli líp, měli jednodušší život, lepší vzdělání, více peněz… No tihle lidé pak o 30 – 40 let později končí na něčím gauči a učí se nacházet radost ze života a konečně si začít vážit sebe samého, vidět na sobě i všechny ty superlativy nejen negativa.

Už jste ode mě patrně slyšeli, že náš mozek se prioritně chová tak, aby nás chránil, zajistil naše přežití. Zaměřuje pozornost na jednání, která nám přináší odměny nebo nás chrání před bolestí, proto si tyto vzorce rychle zafixoval a bohužel rozšířil jejich použití prakticky na všechny oblasti života dotyčného. Jen mu zcela uniká, že nyní má obdobné sebeobranné jednání i mnoho negativních dopadů. Často více než benefitů.

Perfekcionisté souzní s větami jako:
Všechno si udělám nejlíp sám.
Nesmím selhat.
Kluci přece nepláčou.
Musím být silný.
Já zvládnu vždycky všechno, stačí jen víc zatnout zuby.
Přece nebudu nikoho prosit o pomoc, nejsem slaboch.
Kolegové jsou lenoši. Kdyby všichni makali tolik jako já…

Abyste měli šanci nerovný boj s perfekcionismem vést či ho dokonce vyhrát, mám pro Vás několik strategií, jak tohoto soupeře položit na lopatky. 

1. Dovolte si dělat chyby. Trénujte tuto dovednost na malých chybách. Např.: odešlete vědomě email s překlepem. Vyrazte do práce s ne úplně vyžehlenou košilí či trochu špinavým autem. Ukončete práci na prezentaci ve chvíli, kdy obsahuje vše potřebné a Vy byste měli nutkání ji ještě víc vyšperkovat. Dělejte větší a větší kroky. Zkoušejte odevzdávat práci ve stavu ne 120 % ale 110 %, pak 100 % atd a vnímejte, co se děje, jak reaguje okolí. Abyste viděli, že svět se nezboří a druzí si mnohdy vůbec ale vůbec ničeho nevšimnou.
2. Dovolte si být slabý, neracionální, občas prožít selhání, stud atd.
3. Dovolte si být sám sebou i s Vašimi slabinami.
4. Dovolte si tu a tam něco nemít pod kontrolou.
5. Dovolte si občas nemít pod kontrolou sebe.
6. Nehledejte vinu vždy jen v sobě.
7. Zpětnou vazbu berte jako příležitost k rozvoji. Ne útok na Vaši osobu.
8. Přestaňte se kritizovat, ale naopak se naučte hledat na sobě to pozitivní. Pravidelně se chvalte.
9. Uvědomte si, čeho všeho už jste dosáhli, co jste zvládli, jaké úspěchy máte za sebou.
10. Každý den si zapište 3 věci, které jste zmáknul. Naučte se být na ně hrdý.
11. Udělejte si nástěnku úspěchů, kam mozku dáte černé na bílém, jakou cestu už jste ušel.
12. Odhoďte černobílé vnímání - buď jsem perfektní, bezchybný, všechno vím a všechno zvládnu nebo jsem totální loser - mezi tím je rozsáhlá škála sebehodnocení. 
13. Vědomě hledejte pozitiva a přínosy toho, že jednáte tak, abyste nebyli perfektní. Např. že díky získanému času můžete jít dřív spát, máte šanci si večer přečíst pár stránek knihy, aniž byste únavou padli u TV atd. 
14. Koncentrujte se na dílčí pokroky během cesty nejen na finální úžasný výsledek, který očekáváte. Zároveň si dopřávejte pravidelně pauzy na dobití baterek a užívejte si dosažené mety.
15. Pokud o sobě a svých výkonech zase budete pochybovat, mohou Vám pomoci otázky:
    Jak by s Vámi v této situaci jednala Vaše nejlepší kamarádka/Váš nejlepší kamarád?  
    Jak byste jednal/a Vy s ní/m? Co byste jí/mu v momentech pochybností, peskování a zpochybňování vlastních kvalit řekl/a?
    Co byste v tuto chvíli řekl/a Vašemu děcku?
    Co byste Vy rád slyšel/a od Vašich rodičů?
16. Je třeba rozlišovat, kde a jak Vám perfekcionismus škodí a kde pomáhá. Rozpoznat, kdy i 80 % je OK. Jak moc času i energie to ušetří a pro co jiného ji můžete využít.
17. I v procesu, kdy se odnaučujete perfekcionismu, je třeba perfekcionismus odložit a nečekat okamžité a monstrózní výsledky. Spokojte se s malými krůčky a počítejte s patřičným časem než se změnou budete vnitřně v pohodě. Nemusíte být perfektní v tom nebýt perfektní. ˘

Byť je cesta z perfekcionismu bezpochyby trnitá a dlouhá, článek zakončím velice optimisticky. Mějte na paměti, že perfekcionismus je zvyk či spíše „jen“ zlozvyk. Díky neuroplasticitě našeho mozku je možné tento zvyk v průběhu času změnit. Chce to ale vytrvalý a dlouhodobý trénink, ideálně na denní bázi.

Mé vzkazy pro Vás:

Dovol si dělat chyby a nepofikni se z nich.

SOUSTŘEĎ SE NA SVÉ ÚSPĚCHY. NE NEÚSPĚCHY.

Srovnávej se pouze se sebou samým. Vnímej svou cestu rozvoje a změny.

Vyhledávej i malé pokroky a chval se za ně.