- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jak moc Vás tento přístup ovlivnil a co ve Vás zanechal? Nesete si toto břímě, nebo dokonce vychováváte své děti v podobném duchu? Možná zde je zakopaný pes Vaší přetrvávající nespokojenosti se sebou samým, nastavování si vyšší a vyšší laťky.
V předchozích článcích jsem se zaměřila na definici toho, co je vlastně pro perfekcionisty typické a jak se projevuje v jejich životě i práci a jak mohou začít s perfekcionismem úspěšně bojovat. Dnes si řekneme o tom, jak a proč perfekcionismus vzniká a co dalšího můžeme proti jeho negativním dopadům podniknout.
Příčin může být mnoho. Zárodky většiny z nich vznikly v dětství či dospívání. Na obhajobu perfekcionistů ale určitě musím dodat, že je to jejich naučený obranný mechanismus. Návyk, který jim tenkrát pomáhal ustát náročné situace a chránil je před zklamáním, bolestí. A v danou dobu jim skutečně sloužil dobře. Namísto kritiky, posměchu, pokárání jim přinášel zájem, pozornost, lásku, pochvalu, přijetí atd. U většiny mých klientů byla základem tohoto jednání poměrně drsná, chladná až sparťanská výchova rodičů, často otce, který po nich chtěl vždy to nej a nikdy nebyl s jejich výsledky spokojený.
Mozek tehdy tento styl jednání a přemýšlení vyhodnotil jako užitečné a dobře si ho zapamatoval. Tito lidé pak i jako dospělí podvědomě k sobě přistupují takto: pokud nejsem perfektní, jsem nedostatečný, je se mnou něco špatně. Pokud neudělám maximum, neudělal jsem dost. Jedině když dodám úžasné výsledky, získám si pozornost, respekt, lásku, uznání, pochvalu. Jinak si to nezasloužím.
Smutné bohužel je, že rodiče to většinou mysleli se svými dětmi dobře a jednali tak v jejich zájmu. Chtěli děcka co nejlépe připravit na budoucnost. Aby oni se měli líp, měli jednodušší život, lepší vzdělání, více peněz… No tihle lidé pak o 30 – 40 let později končí na něčím gauči a učí se nacházet radost ze života a konečně si začít vážit sebe samého, vidět na sobě i všechny ty superlativy nejen negativa.
Už jste ode mě patrně slyšeli, že náš mozek se prioritně chová tak, aby nás chránil, zajistil naše přežití. Zaměřuje pozornost na jednání, která nám přináší odměny nebo nás chrání před bolestí, proto si tyto vzorce rychle zafixoval a bohužel rozšířil jejich použití prakticky na všechny oblasti života dotyčného. Jen mu zcela uniká, že nyní má obdobné sebeobranné jednání i mnoho negativních dopadů. Často více než benefitů.
Perfekcionisté souzní s větami jako:
Všechno si udělám nejlíp sám.
Nesmím selhat.
Kluci přece nepláčou.
Musím být silný.
Já zvládnu vždycky všechno, stačí jen víc zatnout zuby.
Přece nebudu nikoho prosit o pomoc, nejsem slaboch.
Kolegové jsou lenoši. Kdyby všichni makali tolik jako já…
Abyste měli šanci nerovný boj s perfekcionismem vést či ho dokonce vyhrát, mám pro Vás několik strategií, jak tohoto soupeře položit na lopatky.
Byť je cesta z perfekcionismu bezpochyby trnitá a dlouhá, článek zakončím velice optimisticky. Mějte na paměti, že perfekcionismus je zvyk či spíše „jen“ zlozvyk. Díky neuroplasticitě našeho mozku je možné tento zvyk v průběhu času změnit. Chce to ale vytrvalý a dlouhodobý trénink, ideálně na denní bázi.
Mé vzkazy pro Vás:
Dovol si dělat chyby a nepofikni se z nich.
SOUSTŘEĎ SE NA SVÉ ÚSPĚCHY. NE NEÚSPĚCHY.
Srovnávej se pouze se sebou samým. Vnímej svou cestu rozvoje a změny.
Vyhledávej i malé pokroky a chval se za ně.
Další články autora |