Chci x musím

Čím je člověk v kariérním žebříčku výše, tím více „musí“.  Vyráží mi dech, fakt, že vysoce postavení lidé ze svého slovníku, potažmo ze svého života prakticky zcela vypouští slovo „chci“.

Většinu 24 hodin, které mají denně k dispozici, tvoří aktivity spojené s „muset“ –  porady, návštěvy u klientů, obědy s VIP dodavateli a zákazníky, do noci se táhnoucí párty či večeře a formální stále se tematicky opakující rozhovory s auditory.

Mnoho z nich ani v už tak velmi omezeném volném čase nedělá to, co opravdu chce. Na squash chodí výhradně se „správnými kontakty“, v golfovém klubu vyhledávají zásadně klíčové osoby, o víkendech grilují s osobami důležitými pro nový obchod. Někteří dokonce tráví i dovolené zcela účelně s „vybranými“ lidmi. Kde jsou praví přátelé?

Nemohou se divit, že po pár letech obdobného stylu života, mají zcela vybité baterky, trpí nespavostí, vysokým krevním tlakem, bolestmi hlavy. Přestože firma šlape, v garáži u nemalého domu parkují minimálně 2 luxusní vozy, finance na kontě přibývají, mají pocit nenaplnění, určité prázdnoty, možná až otupělosti vůči radostem i strastem. Žijí v neutrálním módu – neumí se radovat, na druhou stranu je ani nic nerozhází. Emoce v jejich životě nemají místo. S přibývajícími zdravotními obtížemi se však stále častěji se vynořuje otázka typu: Má tohle vůbec pro mě smysl? Dokážu takhle fungovat ještě následujících 5, 10 let?