Volný pád českého školství

Skutečnost, že úroveň českých studentů klesá ve srovnání s ostatními zeměmi, nám nedávno potvrdily výsledky Mezinárodního srovnání znalostí patnáctiletých z 65 zemí světa. Toto srovnání, které se týká čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti připravuje každé tři roky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.  A právě podle těchto testů zaznamenala Česká republika největší propad úrovně ze všech zemí OECD. Pro odůvodnění nemusíme chodit příliš daleko. Časté střídání ministrů, které neumožňuje dlouhodobou realizovatelnou koncepci. K tomu nízké platové ohodnocení učitelů a v neposlední řadě i nezájem o vzdělání potomků, kdy rodiče v horším případě stojí na straně své nezvedené ratolesti. Přestože jsou státní maturity chvályhodným počinem, který se snaží úroveň českého školství sjednotit, naše zákonodárce a ministry by víc než sjednocování mizerné úrovně studentů mělo zajímat, zda se ve školách učí praktické, smysluplné a užitečné věci.

Škola a studium by ve své podstatě neměly být o testování a objemu naučených znalostí. Již zavedením povinné školní docházky reflektovala Marie Terezie požadavky své doby s cílem, aby její poddaní uměli číst, psát a počítat. Tedy to, co potřebovali v praktickém životě.  A právě o to ve školství vždy šlo a mělo by jít i do budoucna. Všechny stupně vzdělávacího systému by měly poskytovat vzdělání, které lze uplatnit v životě nebo v pracovním procesu. A to se stává kamenem úrazu českého školství, které je již delší dobu postavené na znalostech, které studenti v praktickém životě vůbec nepotřebují.  Osnovy vyšších stupňů základních škol a gymnázií, které by měly poskytovat všeobecné aktuální vzdělání, jsou plné požadavků na encyklopedické znalosti biologie, zeměpisu, dějin (a dalších předmětů), které lze se slušnou schopností vyhledávání na internetu najít během několika minut. Studenti memorují zástupce čeledí rostlin a živočichů, okrajová historická data, názvy lokalit, které si neumějí představit. To silně kontrastuje s nedostatkem těch schopností, které naši studenti ve srovnání s ostatními postrádají, a sice čtenářskou gramotnost, práci s textem a informacemi. Škola by neměla studentům vnucovat co nejširší množství informací, ale poskytnout jim ty nejdůležitější a se všemi ostatními je naučit pracovat a správně jim porozumět, vybírat a posuzovat kvalitní zdroje a zejména motivovat mladé lidi, aby si sami našli takový obor, který jim umožní najít si uplatnění dle svých představ.

Generace školáků nikdy nechodily do školy rády a ani polovina dnešních studentů školu opravdu „nemusí“. Nelze se jim však příliš divit, protože velmi často mohou sami pocítit, že škola jim opravdu nedává to, co by někdy v budoucnu dokázali skutečně využít. Předepsané učivo totiž jen velmi zřídka reflektuje potřebu znalosti účetnictví, financí a ekonomie. Takové, které by dokázal použít každý, kdo by ve svém oboru rád začal podnikat. Matematika, která v těchto znalostech hraje zásadní roli, se tak stává nudným počítáním bez širšího využití, přestože většina lidí ve svém dalším životě bojuje s propočtem a výběrem hypotéky, výpočtem mzdy či sestavením domácího rozpočtu. Ve škole se naučí vypočítat objem z dvou třetin naplněného bazénu či tečnu kružnice. Dalším společenským fenoménem, který naše rakousko-uherské a postsocialistické školství nedokáže reflektovat, je znalost práva. Opravdu zde nejde o znalost paragrafů či celých zákoníků, od toho máme absolventy právnických fakult, ale o pochopení principů práva a jeho použití. Většina z nás podepisuje za svůj život množství smluv, téměř každý smlouvu pracovní, ale jen málokdo ví, co si zaměstnavatel může skutečně dovolit a netuší, kde tyto znalosti získat a jak za svá práva účinně bojovat. Nelze se pak divit, že rezignovaní lidé v právní stát příliš nevěří, protože nedokážou svá práva vymáhat.  Oproti několika letům biologie působí směšně téměř sporadická výuka informatiky, bez které se dnes již málokdo obejde, a kterou na rozdíl od biologie najdete v požadavcích téměř každé pracovní nabídky.  Znalost programů Word, Excel a Powerpoint dnes představuje naprosté minimum těchto schopností. Ani kvalitní výukou jazyků průměrná česká škola neoslňuje, přestože i to je v dynamickém a multikulturním světě nanejvýš praktické. Výjimkou není ani absolvent českého školského systému, který po osmi letech výuky není schopen vést jednoduchou konverzaci v angličtině.  Kde je tedy problém?

V posledních letech vedeme intenzivní debatu o tom, jak naše školství důkladně otestovat, případně kolikrát studenta v průběhu studia těmto zkouškám podrobit. Jen velmi málo se však hovoří o tom, co se čeští studenti skutečně učí.  Zda tyto investované finance skutečně přetavujeme v lidský kapitál, či zda jen plýtváme časem mladých lidí k naučení něčeho, co nebudou nikdy v životě potřebovat.