Na své důchody si naspoříme pod matrací....nebo máme jiné možnosti?

Bezmocnost a nemoc je něco, čeho se každý ve skrytu duše obáváme. Ti uvědomělejší z nás se na tuto eventualitu snaží co nejlépe připravit. Čas je totiž jedna z mála věcí, kterou v naší zemi nelze uplatit. Jak si tedy pojistit důstojné stáří? Pokud si myslíte, že jsem tuto hádanku na 100% vyřešila, nejspíš vás zklamu, protože správná odpověď by si nejspíš zasloužila Nobelovu cenu v případě, že nalézáme řešení pro člověka, který ve svém produktivním věku disponuje platem ve výši českého mediánu. Přesto si dovolím několik úvah.

Stát nám do budoucna skutečně důstojnou penzi s největší pravděpodobností nezajistí. Demografická křivka prozatím neúprosně klesá bez vyhlídek na zásadní změnu v tomto trendu, pokud nestojíme o příliv cizinců. Slovní spojení propopulační politika se ve srovnání s důchodovou reformou prozatím neskloňuje vůbec. Příjmová stránka státního rozpočtu pokulhává při výběru daní nedostatečnou důsledností a množstvím výjimek. Výdajovou část pak poznamenává neefektivita a množství předražených státních zakázek. Tyto dva aspekty nám v tuto chvíli neumožňují dobré vyhlídky směrem k výši důchodů, kterou bude poskytovat stát vzhledem k rostoucímu počtu důchodců. Aktuální vládní návrh, který právě prochází legislativním procesem, startuje pravicí propagovaný   opt-out v podobě vyvázání 3% z výše odvodů na sociální pojištění a také přináší dva důležité signály. Prvním je jasné směřování vládní koalice k destrukci solidárního důchodového systému. Stávající systém totiž umožňoval životaschopný příjem pro ty svoje občany, kteří celý život poctivě pracovali, byť ne ve finančně lukrativním odvětví s vysokými příjmy.  Podpoří také prozatím částečný útěk z prvního pilíře nejbohatším, čímž sníží množství jeho finančních prostředků a zvýší deficit důchodového účtu, který bude nezbytné dorovnat z jiných zdrojů státního rozpočtu.

Pozornost a naděje zejména pravicových stran se přesouvá k soukromým penzijním fondům, do nichž mají směřovat právě opt-outem vyvedené peníze. Pokud na tomto systému někdo skutečně vydělá, budou to právě soukromé finanční ústavy, které si své služby v podobě péče o vaše budoucí důchody nechají štědře zaplatit. Ani oni vám však nemohou cokoliv garantovat. V této rovnici se nachází až příliš mnoho neznámých. Inflace, poplatky soukromých ústavů a jejich skutečné výnosy, které lze na současném finančním trhu plném turbulencí jen velmi těžko predikovat. Všeobecné zaklínadlo konzervativního investování do státních obligací předlužených států, které jednoho dne skutečně nemusí být schopné své závazky splácet, obsahuje značná rizika. Jakou investici tedy lze dnes označit za skutečně konzervativní a na 100% návratnou. Skutečně mohu věřit tomu, že peníze, které dnes svěřím peněžnímu ústavu od něj dostanu za 50 let zpátky zhodnocené. Nevím zda-li je to nějaký pud sebezáchovy, ale věřit tomu prostě nedokážu, když se podívám do krátké historie českého ale i světového bankovnictví a množství krizí a bankrotů, který ho postihl.

Těžko se tedy úplně spolehnout na stát, soukromé finanční instituce ani na matraci, která se těžko brání inflaci a požárům. Přestože to na již zmíněnou „Nobelovku“ stačit nebude, několik historicky ověřených rad bych přece jen našla. První z nich je „investice“ do vlastního zdraví, která však vůbec nemusí znamenat jakékoliv zvýšené náklady. Nejde o drahé vitamínové či jiné preparáty. Ale o životní styl, který zahrnuje dostatek pohybu, optimální množství kvalitních potravin, hlídání váhy a preventivní zdravotní prohlídky. Rozhodně netvrdím, že právě to všechny spasí, zejména ne naše spoluobčany, kteří mají zdravotní problémy vrozeného a chronického charakteru. Ruku na srdce, spoustu problémů si ale způsobujeme sami tím, jak se ke svému tělu chováme. Jeho lepší stav by nám umožnil být  soběstační a práceschopní delší dobu. Peníze, které nemusím nutně spotřebovat, bych investovala do vlastního bydlení, protože považuji z hlediska osobních financí velmi neekonomické vynakládat podstatnou část svých příjmů do placení nájmu za něco, co mi nikdy nebude patřit. Vlastní byt vnímám i jako finanční pojistku a v určitém směru i důchodové zajištění střechy nad hlavou.  Jako další položku diverzifikovaného důchodového portfolia vnímám kvalitní vzdělání, které je nezbytné neustále obnovovat a posilovat,  a jež je možno uplatnit i v pozdějším věku. V neposlední řadě sázím na hodnotu, kterou představují dobře vychovaní potomci s kvalitním vzděláním. Děti jsou vizitkou nás samotných a dobře vychovaným potomkům by osud stárnoucích rodičů neměl být lhostejný.