Země bez vědomí a svědomí

Motto "Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří." (Kazatel 7 - 9, Cesty lidské a Boží, 8.13)

Nežije se mi lehko v zemi, v jejímž čele stojí člověk, který je bývalým členem KSČ, který je veden jako agent StB a který čelí trestnímu stíhání z možného dotačního podvodu. Nikdy by mě ani ve snu v listopadových dnech 1989 nenapadlo, že jednou tu budeme mít premiéra, který má velmi rozporuplnou historii. Tolik lživých tvrzení, kterými se snaží člověk s nečistým svědomím obhajovat, je až hanebné. Jestliže někdo je schopen falšovat své skutky, jak "poctivě" bude takový člověk vládnout?

Říkám si, jak je možné, že to někomu nevadí? Jak je možné, že prezident Zeman odmítl jmenovat VŠ profesora, jen toho důvodu, že měl být tento člověk bývalým spolupracovníkem StB? Ale v případě premiéra se stejným šrámem na charakteru to nevadí, to opravdu lze jmenovat člověka premiérem, jenž byl agentem StB?

Kde to žijeme, když se tu začíná stále více rýsovat vláda jedné strany bez důvěry, která vyměňuje posty na důležitých místech svými lidmi. Není to až příliš podobné únorovým dnům 1948, kdy Klement Gottwald jednal podobně jako dnešní vláda? Na významné posty byli dosazováni ti, kteří souzněli s komunisty.

Stále více nabývám dojmu, že Andreji Babišovi nejde o sestavení koalice, chce vládnout sám za přispění podpory komunistů a SPD. S komunisty se spolčil v 80. letech, aby je v nové době opustil. Může jej se soudruhy pojit stejná strategie i touha ovládat masy lidí tak, že jim nezbude nic jiného, než se nechat ovládat. Protože třicet procent populace to tak chce. Komunisté se budou zřejmě podílet na stabilizaci současné politické situace, což vyznívá naprosto absurdně. Nahlédneme-li do minulosti a vidíme-li, jak soudruzi stabilizovali naši zem po více než čtyřicet let, nenabízí se příliš mnoho optimismu. Zemi dovedli k ekonomickému úpadku. A to ani nemluvím o tom, co udělali s myšlením lidí. Nedá se jim nikdy věřit, nedá se věřit bývalým soudruhům, kteří stranu zradili, když se loď začínala potápět. Jako krysy. 

Kdo se mohl stát komunistou po roce 1968, když tu stály sovětské tanky? Jen člověk vadného charakteru. Byla tu přece každodenní realita v podobě okupace, která slušnému člověku nedovolila, aby podporoval nesvobodu a velké bezpráví. Po VŠ jsem nastoupila na gymnázium, kde bylo pár členů KSČ. S těmito lidmi jsme vedli jen nutnou komunikaci, protože jsme si o nich mysleli své. Byli to oni, kdo rozhodovali o nás a o studentech. Nepřátelili jsme se s nimi, protože si vybrali své místo v životě. Stali se z nich kolaboranti s tanky a od takových bylo lepší držet se dál.

I politici by měli mít svůj kodex. Neměl by se stát vrcholným politikem člověk, jenž byl členem KSČ, spolupracoval s StB, případně byl i členem Lidových milicí. Takoví lidé by neměli vládnout, protože se ve své minulosti naprosto znemožnili. Demokracie jim byla ukradená, ale společenský postup už ne. A za to byli schopni všeličehos. Jenže v naší zemi, jež stále více ztrácí své vědomí a svědomí, je to jako s hradem z písku. Nemá žádnou stabilitu, snadno se nechá zbourat. A tak je to i s naší demokracií i polistopadovými ideály. Ty vzaly za své, protože se v naší zemi rekrutovali zejména lidé, kterým šlo o to, aby si především namastili kapsy. A sem zejména patří bývalí soudruzi. Divoká privatizace to spustila, a jak vidno, divokost u nás ještě neskončila. Mnozí lidé rezignovali a říkají si, že všichni kradou. Nabízí se položit jim otázku: "A to vy také kradete, když to říkáte?" ...