Začátkem dubna ve švýcarské sýrárně

Cestou z Norimberku do Lucernu začalo ještě na německé straně silně chumelit. Dálnice se v krátké době pokryla silnou vrstvou sněhu. To já, který považuje suché silnice za nudné, mám rád. Stěrače si vystačily bez pomoci 

 ostřikovačů.

            U syna s rodinou vykládání. Vnoučata si nás ještě pamatovala a ta malá slečna (1,3) už se bláznivého dědy nebála a neschovávala se před ním.

            Dva dny chumelilo, že hory se daly jen tušit. Rozhled z jejich vrcholků by nestál za nic. Proto Boanka (tak říkám své vedoucí domácnosti) navrhla den, kdy vnoučata musela do školky a jejich rodiče do zaměstnání, udělat si výlet do 50 kilometrů vzdálené výrobny ementálu.

            Jako na vztek mi přestalo sněžit a silnice se vysušovaly. Vyjasnilo se a cestou se bylo na co dívat. Milovníkům volantu by jako mně určitě vadilo to rychlé střídání omezování rychlosti. 30, 50, 60, 70, 80 a pořád nanovo dokola. Jen na dálnici se usadila 120. Náš cíl ale byl mimo dálnice.

            Dva FRANTÍKY za parkování na dvě hodiny. Parkoviště poloprázdné.

Teď několik záběru z mobilu. Už to dýchalo předvelikonočně.

Všem vám přejeme s Boankou povedené velikonoční i ostatní dny!