Do znojemských kasáren jsem se vrátil mezi prvními - první, co jsem slyšel, bylo, že se vojín Havel zase venku porval. Nevěděli jsme, že je to fáma ani, že Josef Havel se nalézá zrovna mimo Znojmo v poddůstojnické škole v
Jaroměři. Nikdo z nás ani nevěděl, že byl předtím delší dobu v kasárenském vězení. Tam si propašoval tři plátky do pilky na železo a nařízl jimi mříž tak šikovně, že ji po průlezu okénka mohl zase nalíčit. Bez opasku pak denně večer mířil k zadní nouzové železné bráně, pro případ poplachu. Na té už, před svým svým vězeňským přechodným bydlištěm, zmanipuloval zámek ke svému prospěchu. Už jako kluk měl zručné ruce. Mimo vězeňský čas opouštěl kasárna sklepem nebo přes marodku.
Také umělí kuchaři se už vrátili z kurzu. Následovali je řidiči automobiloví, poté tankoví a poslední se měli po osmi měsících vrátit z poddůstojnické školy velitelé tanků. Ti už všichni s jednou frčkou jako svobodníci. Mezi nimi také Karel Čipera a onen Josef Havel. Ten to vzal oklikou přes domovský Sokolov do kasáren. To už nastala doba, kdy to mazáci měli za pár a střihali si metr. Většina z nich také přestala se šikanou, jen pár jedinců s tím hodlali pokračovat do posledního odstřiženého centimetru.
My jsme byli bažanti v posledním tažení, kluci začali jezdit domů na dovolenky, já o to nejevil zájem – měl jsem před sebou tu dlouhou cestu vlakem, v kterém se mi zvedá žaludek jako na zaoceánské lodi při bouři.
Od mámy mi přišel dopis a v něm fotografie nějaké dívky s mdlým pokusem o úsměv, který nedokázal zamaskovat přísnou tvář. Také byl přiložen dopis s neznámým ženským písmem. Nejdříve jsem se vrhl na písmo maminky. Říkalo mi, že všichni z Rychnova a Sokolova už byli doma na dovolence, jestli se mi něco nestalo, když já ne. Na přiložené fotce je prý nějaká Eva – sekretářka od nich z práce, prý hodná holka, kterou už podruhé opustil nějaký hajzl. Přitom ji oba slíbili všechno, i modré z nebe. Je pořád hodně smutná a ubrečená. Její máma jí radila, aby se vykašlala na mužský s titulem a našla si normálního, hodného řemeslníka. Vyprávěla jsem jí o tobě, že o holky zatím nemáš zájem, děláš jen sport a zpíváš s kytarou. Že jsi dobrý kluk a tak, že byste se k sobě určitě hodili. Je jí devatenáct jako tobě, odpověz na její přiložený dopis. Máma.
Než jsem začal číst neznámé písmo, hloubavě jsem si začal prohlížet přiloženou fotku. Docela hezká, ale přísná, a já mám rád srandu. Holka mi oznamovala, že slyšela jaký jsem měl krutý život jako dítě, že mám moc hodnou a pracovitou maminku. Ona sama že měla hezké dětství, čas přítomný jí ale není příznivě nakloněn. Že už ji opustili dva chlapci, má z toho deprese, špatně spí a nechutná ji jíst. Prý mne s tím nechce zatěžovat a přeje mi, aby mi vojenský čas rychle uběhl. Bylo toho v dopise mnohem víc, většinou líčila své záliby.
Ještě jednou jsem se zahleděl do jejího papírového obličeje a očí, začalo mi jí být líto a takíé jsem chtěl vyhovět své mamince. Napsal jsem tedy oné holce dopis, tykal jí, i když ona mi ve svém vykala. Snažil jsem se nepsat žádné blbovinky, podle svého zvyku, měl jsem před sebou její přísný obličej. Možná se tak tváří jen přechodně, pomyslel jsem a začal psát o něco legračněji. Kdoví, třeba ji malinko rozesměji, než ukazuje ta její fotka. Harrymu ani Mirkovi Pickovi jsem o tom nic neřekl. Jen jsem jim tlumočil přebalené dopisy od kamaráda Wintra, které k němu chodily z NDR. Ta DEDERAČKA krista mi psala tak žhavé dopisy, že mi kluci nechtěli věřit, že jsem s ní neprožil žádnou divočárnu. Mé odpovědi nebyly jednoduché, doma jsem si vzal od dědy německou kovbojku a bylo co psát. Tady na vojnějsem psal podle slovníčku a německý slovosled zůstal po česku. Musela to pro ni hrůza, ještě že do mě byla zřejmě zabouchlá, a tudíž slepá. Kamarád Winter už půjde takéb brzy na vojnu, pak přebalování dopisů aspoň přestane.
Netrvalo dlouho, kdy si Lettla – nabíječe a střelce tanku – a mě nechal zavolat do své kanceláře velitel našeho tankového praporu major Spejbl. Oznámil, že njusme poslední prvoročáci bez vyzveduté dovolenky. Lettlův důvod mi nebyl známý, tvářil se ale jako já, tedy grimasou: musí to být? Po přečtení našich ksichtů nám dal odjezd na dovolenku rozkazem.
To ale až příště. I to, jak proběhlo rande s neznámou Evou.
