Hydrovosk a maďarský děs

Mám první službu na hlavní bráně. Vycházková uniforma, pistole v pouzdře a zjišťuji nedostatek, naše vycházkové polobotky mají být hnědé. Já, lakomec jsem si doma nové nekoupil a bral na vojnu své kanárkově žluté. Teď je průšvih,

mám ještě hodinu času, a jelikož si nerad něco půjčuji, mám spásnou myšlenku. Nedávno jsme naši dřevěnou podlahu natírali hydrovoskem. Není sice hnědý, nýbrž červený, ale to bude méně nápadné než ta žlutá. Boty jsem dal schnout do průvanu a pak s nimi na nohách, vyrazil k bráně hlásit se důstojníkovi, s kterým půjdu do služby.

Po hodině sem tam chůze u brány zjišťuje můj bdělý zrak, že imperialistů v dohledu není, ale praská mi na botech hydrovosk. Po další hodině přichází jakýsi kapitán od pěšáků a já se podivil, jak rozhodil ruce, něco hekl a sjel ukazováčkem na mé boty: „Co tohle má být, soudruhu vojíne?!“ zařval a já si teď teprve všiml – můj pohled do té doby směřoval na západ, jestli se tam něco nehýbe – , že už mám oprýskané celé kusy hydrovosku a z těch míst září žlutá barva. Dělal jsem překvapeného, dupl nohou, odlétl další kus hydrovosku a byl jsem okamžitě tryskem poslán na rotu. Půjčené boty byly krásně hnědé a kapitán byl spokojen, ani se nekonal žádný zápis. Jen se něčemu s dozorčím pluku smáli, zřejmě vojenskému tajemství...

Maďarský děs

Strašný děs, kuchař Osterházy Kisch, mazák jako břitva a cvalík typu Žabotinský, dostal přezdívku Katona Kisch. Když přichází ze služby v kuchyni, je slyšet až za hranice republiky. Dokázal by svým řevem zahnat napřítele bez jakékoliv zbraně. Než zaleze do své četezetky (ČTZ-četa technického zabezpečení), seřve kdejakého bažanta. Nechá je pochodovat v pozoru i v ponožkách a maďarským akcentem upozorňuje na nedostatky pochodování i uniformy. Rád uškubává knoflíky, tím zakládá šicí kroužky. Jeho vypasený prasečí ksicht má i prasečí očička. Je i chováním a vzhledem prase, které dokáže bažanty řádně ponižovat a nahnat jim hrůzu. Přitahuje si své oběti za límec a oběma rukama nadzvedává do vzduchu slovy: „Chceš k letcům, bažante?!“

Také na mě jednou zařval: „Co čumíš, trpaslíku?“ Došel jsem k němu na dotek nosu a přiblblým pohledem i hlasem zašveholil: „Nem tudom maďárum...“

„Co si to dovoluješ!“ Chtěl se na mě vrhnout, ale já jsem uskakoval a uhýbal se jeho chňapavým prackám. Vždy, když sáhl do prázdna, zastínoval jsem boxersky na okamžik směrem stranou od něho. Občas proti jeho obličeji vypustil rychlý švih direktem. Byla to má specialita, mnohé to vystrašilo, když má pěst se zastavila milimetr od jejich nosu, nebo se ho také jemně dotkla, aniž praskala nosní chrupavka. Tyto údery jsem cvičil dlouho na boxerský pytel, než jsem získal rutinu, když jsem jako kluk, chodil na tréninky sokolovských prvoligových boxerů.

Maďar začal být červený jako hydrovosk a ještě vzteklejší. Po chvíli zařval: „Idi do riti!“ a zmizel na četezetku. Nevím, co mě takovou silou drželo, abych si z takových frajerů neudělal boxerský pytel? Vyhnul jsem se tím nasluhování vojenské služby. Kuchař magor zůstal velkým nebezpečím po celý první rok vojny, na mě to už ale nezkoušel.