Kuchař, a proč?

Ráno, na chodbě roty, oznámuje kapitán Hurvínek, že jsme rozesláni na různé kurzy k jiným útvarům po celé republice. "Budoucí velitelé tanků jedou do poddůstojnické školy na osm měsíců do Vyškova, ostatní kurzy potrvají dva až

tři měsíce...“ Začal číst, kdo kam půjde a jakým způsobem se tam přesune. Četl pomalu a jako vždy chraplavým hlasem. Od papíru občas zvedl mdle hlavu, nadechl se, přejel nás očima jako táta, který své syny posílá poprvé do světa.

Vojín Karel Čipera do poddůstojnické školy do JIndřichova Hradce k protiletadlovcům, Tóny Palónek k lapiduchům, Vošmik a já ke kuchařům. Více by ve mně nehrklo, kdyby mě poslal do krematoria. Málem se mi udělalo nevolno. O Vošmikovi jsem věděl, že je pekař, to chápu, ale co tam posílají mě? Věřil jsem, že si na vojně udělám řidičák, místo toho dostanu do ruky kvedlačku. Držet hubu a krok, vykonej rozkaz a pak si stěžuj!

Ke kuchařům to nebylo daleko, budou se hnětat knedlíky u nepřátel tankistů. S Vošmikem jsme mašírovali na jiný konec Znojma, k dělostřeleckému pluku. Dělostřelci záviděli tankistům jejich odznáčky tanků na ramenou, které měly úspěch nejen u dětí, nýbrž i děvčat. Jakmile ty dvě skupiny vojáků na sebe narazili na vycházce, byly bitky.

Ubytovali nás ve velké místnosti s mnoha palandami. Sešli se tu budoucí vojenští kuchtíci z celé republiky. Tak smutný jsem za celý svůj život ještě nebyl, já který nerozezná sůl od marmelády, to bude pohroma. Záviděl jsem klukům, kteří šli do kurzu řidičů nákladních aut, přece jen jsem do poslední chvíle doufal, že i já tam půjdu.

U kotlů v kuchařském mundúru jsem neslyšel, ani slyšet nechtěl, jak se připravují polévky, mé myšlenky se při pohledu do velkých kotlů začaly topit. Jak to tady v té páře mám vydržet dva měsíce?

V noci jsem se převaloval v posteli, před očima mi tancovaly naběračky a kvedlačky.

Třetí den nás učili oběma rukama najednou hnětat těsto na knedlíky. Každá ruka zvlášť musela vytvořit knedlík. Mé ruce se divily té měkkotě, byly zvyklé mačkat ocel. Všude samá mouka, i v nosních dírkách. Bavilo mě jen vytírání podlahy, měl jsem sto chutí hadr ždímat do kotle s polévkou, jak to prý dělal jeden pěšák, když ho při službě v kuchyni šikanovali. Něco se ve mně zašprajcovalo, tři dny jsem ještě nebyl na hajzlíku.

Odpoledne jsem zrovna s nechutí na pokoji stahoval bílý kroj, když se za mnou ozvalo: „Háslbauer, co vy tu, do prčic děláte, který pitomec vás sem poslal?“ Překvapeně se otáčím a dívám se na našeho velitele praporu, majora Spejbla.

„Člověče, vy uz máte dávno být v Brně, v kurzu tankových mechaniků seřizovačů!“ Měl jsem chuť dát Spejblovi v ten okamžik pusu.

xx

Brno – tankoví mechanici, fuška pro velkostraníky a oprašovač hákových křížů

Prostorná kasárna jako sídliště, ale prazvláštní – prý sovětský styl – záchody: dvě šlapky na podlaze bez mísy k sezení. Proto převážná část vojáků chtěla už zárodku bojovat proti křečovým žilám a stříkancům na lýtka. Za pomoci maskování ranní a večerní tmou se vyráželo na velkou kasárenskou zahradu mezi uměle vytvořené překážky. Sloužily jako cvičiště k upevnění tělesné zdatnosti pro případný boj s imperialisty. Teď byl tento vojenský prostor využit pro vyprazdňování vojenských střev.

„Vojáci,“ ozvalo se brzo na politickém školeni mužstva z úst velitele kurzu tankových mechaniků. „Neserte nám a sobě na zahradě! Nejsme zemědělská firma, která produkuje sama své hnojivo. Které prase bude nachytáno při této činnosti, to strčím na tři dny do lochu.“ Od té doby už jen ti nejodvážnější riskovali svou svobodu, ostatní si ve fofru odbývali svou velkostranickou potřebu na šlapkách, podle sovětského vzoru, co nejvíce v dřepu.

JInak nás příjemně překvapovali důstojníci fronťáci svým kamarádským postojem vůči nám obyčejným vojákům. Při setkání s nimi ve městě na vycházce už z dálky mávali, abychom nesalutovali. Sami nás zdravili jako první: „Nazdar!“ Blokovali nám pravou ruku chystající se k výstřelu k lodičce u spánku. I když byla lodička nepředpisově naformována po AMERICKU. Ve Znojmě si na naše salutovánií potrpěli i svobodnici mazáci, ba i někteří mazáci bez šarže.

V Brně jsem si neuvědomil své nebezpečné počínání. Trápil jsem o volném čase svou kytaru na pokoji a nevím, proč jsem zpíval západoněmecké šlágry a americké bluesové písně. Ta první jsem zpíval německy, při druhých si vymýšlel české texty. Při jednom takovém dýchánku vešel jistý kapitán, říkalo se o něm, že dokáže s tankem jezdit tak bravurně jako s osobním autem. Myslel jsem, že nadešla má posleddní hodinka. Zpíval jsem dál na jeho pokyn. Hrdlo se mi stahovalo. On si sedl k hloučku naslouchajících vojáků. Raději jsem začal jen beze slov improvizovat na známéo melodie. Při přestávce mi nabidl, abych vstoupil do jejich vojenského souboru. Zaměřují se i na černošské písně a nikoho s patřičným hlasem k tomu nemají. Dal mi čas na rozmyšlenou a zeptal se, jestli bych občas nezazpíval do kasárenského rozhlasu. Byla by prý škoda, aby mě slyšeli jen spolubydlící z pokoje. Ten člověk musel být hudební zločinec. Tak jsem jako voják Československé lidové armády zpíval va studiu československých kasáren v roce 1958 imerialistické písně nepřátelským jazykem. Možná tomu dopomohlo, že časy Alexeje Čepičky byly minulostí. V é době strašil velitele pluků a velitele tankových jednotek generálmajor Richard Tesařík (jeden z jeho synů přišel roku 2004 o život při jízdě na kole v Praze). Při návštěvách tohoto generála se třásli strachy všichni velitelé.

Nikdo mi nevytýkal můj zpěv germánskou řečí, věřím, že tu možnost jsem měl ale pouze v Brně, ve městě Gustava Broma, na kterého jsme chodili na Výstaviště.

Na pokoji s námi byl zrzavý vojín německé nurodnosti. Před každou vycházkou stál dlouhé minuty před zrcadlem a zvláštním karáčem honil své vlasy po celé lebce. Vazoun vojin Šulista mu dal přezdívku OPRAŠOVAČ HÁKOVÝCH KŘÍŽŮ. Tako mu radil chodit ven jen za úplné tmy, že ty jeho hákové kříže prý svítí na dálku padesáti kilometrů. Zajímavé je, že tohoto Němce jsem nikdy neslyšel promluvit německy, zatímco já jí hulákal do kasárenského rozhlasu, aniž jsem byl vystaven jakýmkoliv poznámkám vojína Šulisty, s kterým jsme se naopak stali velkými kamarády.

„Já z tebe dostanu psotník,“ řekl Šulista zrzounovi, „ty myslíš, že ti venku ženský padnou kolem krku, kdyzž se tady tak oprašuješ?“ Od té doby se oprašovač hákových křížů před odchodem na vycházku zamykal na záchodě se šlapkami, brával s sebou velké zrcadlo.

Technici důstojníci nás učili seřizovat a opravovat tanky T-34 a na vlastn oči jsme se mohli přesvědčit, že se z touto potvorou dá opravdu jezdit jako s osobákem, když to něěkdo umí. Za dva měsíce nás naučili znát tank a samochodné dělo do posledního šroubu. To město a jeho příjemné lidi jsemn těžce opouštěl, na zpěváka černošských písni jsem se ale necítil...