Zrychlený přesun na padesát kilometrů

Většina měla hrůzu z tohoto přesunu s plnou polní na zádech. Obávaný den nastal. Zůčastňuje se celý náš motostřelecký pluk v síle mnoha (voj. taj.) mužů. Nevíme, kdo to vede vpředu, ale tempo nasadil slušné. Vzadu uzavírají naši

smečku sanitní vozy a vétřiesky s lavicemi na korbě na odvoz těch, kteří padnou za vlast. Při prvních deseti kilometrech už měli jedinci rozedřené paty z půllitrů, protože si špatně ovinuli onuce. Na korbách náklaďáků dělali útrpné ksichty, jako že my máme litovat je, a ne oni nás.

Funícím davem se nese zpráva, že se prý venku, před tímto větším maratónem, mimo kasárna zase porval vojín Havel. Každému to v této chvíli bylo ukradené.

Po přechodu z běhu na rychlý pochod, vybočil vojin Čipera z řady k louži, lehl si k ní na břicho a začal lokat tu břečku.

„Co děláš, ty Ruksaku?“ ozvalo se z našich řad.

Vstal, opět se zařadil a oznámil: „Co bych dělal, Ruksaci, dostal jsem žízeň a nedostali jsme snad koňskou injekci? Teď můžeme beze strachu pít i močůvku a baštit k tomu koňský koblihy! Mimoto, mojí holuby lemtají taky s louží, a jak frčejí vzduchem, panečku!“

„Má pravdu,“ ozval se Harry Valda, „ale pivíčko je pivíčko!“

Povzbuzovali jsme se navzájem špruchy, které šly hodně pod pás, jedině to mohlo vzpružit ty méně zdatné.

„Kdyby tak, Ruksaci, před námi běžela Patricie, bez těch jejich podprsenek a kalhotek...“

„Ta by tedy upalovala před tim smradem z onucí, a kde je vůbec Lettl?“

„Jo, kamaráde, ten už si svou prdel veze na korbě...“

„Nechte těch keců, já už nemůžu popadat dech!“

„Tak popadni druhý dech, anebo nedejchej vůbec, vole!“

„Nemaj se líp poštovní holuby?“

Na dvacátem kilometru jsme se s Mirkem Pickou a Vošmikem propracovali do čela. Za námi pokulhávali ti, kteří na tom byli hůř, ale nechtěli se vzdát. Vétřiesky už do kasáren odvezly jednu várku marodů i s Harrym. Puchýře na patách měli do krve.

Konečně víme, kdo nás prohání na čele, dva lehce odění poručíci bez jakékoliv zátěže. Vošmik vedle mě běží lehce jako laň, Mirek je bojovník, nevzdal by se ani, kdyby měl běžet po kolenou, já mám strejnou náturu. S Vošmikem nemáme s dechem, jako nekuřáci, žádný problém. Mirek Picka, jako kuřák, je na tom malinko hůř.

Ostatním se neustále vzdalujeme, při přechodu z běhu na rychlý pochod spolu mluvíme a popichujeme se. Při běhu ale mlčíme a šetříme síly. Myslím, že bychom ty dva vpředu klidně uondali. Občas přijíždí motospojka Willi Kriegelstein a zásobuje nás čajem.

Na čtyřicátém kilometru jsme si svěřili, že puchýře už začínají i u nás. Motospojka přivezla lapiducha, který nám nohy ošetřil a dostali jsme čisté onuce. Za námi už se prý plácá jen asi padesát vojáků. Už prý jen těžce jdou, běh u nich nepřichází v úvahu a jsou od nás osm kilometrů.

Na padesátém kilometru se oba poručíci znaveně zastavili, podali nám ruce a tykáním nás pochválili. Do kasáren nás tři odvezl, na rozkaz majora Spejbla, jeho panský kočí Doboš.

Oba poručíci museli čekat, jestli se ještě někdo doplácá v těch hrozných půllitrech, v kterých nohy cestují jako mýdlo v neckách.