Lex Babiš je divadýlko pro všechny

Za socialismu se říkalo: pracující předstírají, že pracují a stát předstírá, že je platí. A stejné je to s tzv. zákonem Lex Babiš.

Zákonodárci předstírají, že zákonem zakázali vlastnit oligarchům média a ucházet se o dotace (nebo o státní zakázky, nevím, a je to jedno). A majitel největší s podporou nejmoudřejšího hradního pána předstírá, že ho to hluboce zasáhlo.

Předseda vlády předstírá, že média nevlastní a neovlivňuje. Jistě jenom čistě náhodou se v jeho „nevlastněných“ médiích v době vyhazovu bývalého ministra Kremlíka objevily informace o jeho bytech a hypotékách poměrně vyšší výše. To samozřejmě ta média v době jeho ministrování nevěděla a tudíž nezveřejnila.

V době kdy si celý národ dělá legraci z daňové tvořivosti ministryně Schillerové kolem piva, tak zcela náhodou jedno rádio celý den dělá ankety a rozhovory o tom, jak je vlastně všechno správně. Mozková nalévárna podpořená populární hudbou á la Goebbels z rádia, které nemá s premiérem samozřejmě nic společného, protože je zaparkované ve svěřenském fondu.

Premiér svěřil svůj majetek do svěřenských fondů a předstírá, že na něj nemá vliv. S vedením těch fondů, tedy například se svou manželkou, zásadně na ta témata nekomunikuje, a to jistě ani v posteli. Tedy aspoň to předstírá.

Ústavní soud zákon posvětil a tváří se, že je to v pořádku, že tak to má být. Předstírá, že obcházení  toho zákona nevidí.

Opozice skáče nad rozhodnutím ústavního soudu radostí, jakoby ten zákon měl nějaký význam a účinek.

A celá společnost vidí, jak je zákon nejdříve účelově vytvořen a následně účelově obcházen a předstírá, že se nic neděje. A to je přesně naše povaha. Nedivme se pak, že ty anglosaské demokracie nikdy nedoženeme ani právně, ale ani hospodářsky.