Let

Ranní letiště v Ruzyni je fakt hodně ospalé a mrtvé. Ale možná je to dobře. Náš malá Airbus je už zaparkován u terminálu a tak dáme dvě kafe „plasťáky“ a čekáme na výzvu k nástupu.

Já měl asi nějaký kovový knoflík na kalhotech, protože po projití bezpečnostním rámem jsem byl prošacován, následně ošahán, poté zut z bot a nakonec propuštěn dál.

            První let do Frankfurtu byl vlastně jen takový skok, protože letadlo nabere cestovní výšku kolem 10 km, pak ji drží asi 10 minut a začne klesat na přistání. Ale i během tohoto skoku nám letušky stihnou rozdat croisant s kafem.

            Letiště ve Frankfurtu, to je jiné kafe. To je frmol, to jsou rozměry. Praha má dvě dráhy, k provozu ale stačí jedna, tady jsou čtyři a stále využité. Kolem terminálu jezdí jedno letadlo za druhým a připadá mi že i rychleji než v Praze. Prostě to musí odsýpat. Asi jsem na tom terminálu, který je vyhrazen tuzemskému provozovateli, ale letadel je tu zaparkovaných strašně moc a samá Lufthansa. Nic než Lufthansa. Přemisťujeme se o patro výš a vidíme to klasické Jumbo, to je Boeing 747. Už legendární stroj. Musím říci, že mi připadá i elegantnější než letadla ostatní. Ten velbloudí hrb má prostě něco do sebe. Ale to už narážíme na náš stroj – největší Airbus A380. A teprve v jeho blízkosti si člověk uvědomí jeho velikost. Díky rozměrům, kapacitě a tvaru mu hned přidělujeme přezdívku – bochánek. A jdeme do něj.

            Uvnitř je ten rozměr znát také na první pohled. To už spíš připomíná loď. Pro mě nejdůležitější je, že každé sedadlo má svůj monitor a letadlo má venku 3 kamery. V čumáku, na ocasu a na podvozku. A obraz jakékoliv z nich si mohu pustit na svůj monitor. A to i během startu i přistání. Jedinečné!

            Před sebou máme 11 hodinový let. Během něj dostaneme 2x teplé jídlo a to včetně předkrmu a moučníku a každou chvíli prochází letušky s nabídkou nápojů. Lze volit i víno a to cestujeme turistickou třídou. Já zvyklý z levných aerolinek z Evropy vidím samozřejmě propastný rozdíl. Ale to nejzajímavější je trasa. Nemyslete si, že letíte přes Atlantik „rovně“ a pak přes celé USA na západ. Omyl! Nejkratší trasa vede přes sever a názorně vám ji neukáže nějaká mapa, nýbrž pouze kulatý globus. A tak letíme přes Holandsko, Severní moře, Skotsko, oceán, Island, oceán, Grónsko, oceán, Kanadu a pak teprve USA. Grónsko a větší část Kanady jsou stále jen bílé krajiny. Teprve na jihu Kanady se zjevuje zeleň. Vždyť jsme také byli až na 68°severní šířky a v Los Angeles přistáváme na 35°. To je na úrovni jižního Maroka. Přesto nás vítá zataženo a asi 17° Celsia.

            Úřední formality jsou celkem bezproblémové, pak nás autobus odveze do půjčovny aut. Nejsme sami. Čekáme asi hodinu. Pak tak půl hodiny vyřizujeme, ale nakonec nás čeká Chrysler 300, 3500 obsah, výkon 190kW, délka přes 5 metrů a pěkná luxusní výbava. Vyrážíme do San Diega.