Pokud chceme zachránit planetu musíme investovat i do uhlí

Pro ochranu přírody není třeba 100% snížení emisí, stačí pouze uhlíková neutralita. Že je to stejná věc? Právě naopak. Pro druhou variantu není totiž třeba zákaz fosilních paliv.

Mezi ekonomy panuje všeobecná shoda o přínosech a efektivnosti trhů a tržních mechanismů. A v případě nefunkčních trhů většina ekonomů preferuje přinejmenším již osvědčená řešení. Proto ekonomové rádi na různé ekonomické nebo sociální problémy aplikují povolenky. Ať už jde o školní poukázky Miltona Friedmana, emisní povolenky nebo poukazy pro uprchlíky, které byly navrženy k řešení migrační krize, jež zasáhla Evropu v roce 2015.

Tehdejší migrační krize však pominula, potažmo byla nahrazena krizí spojenou s konfliktem na Ukrajině, a Evropa se zaměřuje na další otázky, zejména na ochranu životního prostředí a boj proti klimatickým změnám. Za tímto účelem byla vypracována rozsáhlá investiční strategie, která je podrobně popsána v Zelené dohodě a v dalších souvisejících plánech.

Klíčovou součástí těchto strategií je samozřejmě odvětví energetiky, kde si Evropská unie stanovila ambiciózní cíle – opustit uhelné zdroje energie a podpořit využití obnovitelných zdrojů. Výrazný pokles výroby elektřiny čeká také jaderné elektrárny. Udržitelnost energetických zdrojů bude vycházet z nově vyvinuté energetické taxonomie, která má sloužit jako forma hodnocení pro potenciální investory. Podle taxonomie nebudou moct nevyhovující zdroje využívat finanční prostředky EU, a budou proto čelit neoprávněně zvýhodněné konkurenci ze strany dotovaných zdrojů na trhu s energiemi.

Tento přístup vsází na jednu kartu a ignoruje skutečnost, že pro ochranu životního prostředí může existovat více správných řešení. Kromě toho mohou jednotlivým členským státům vyhovovat různá řešení. Uhelné elektrárny mohou být například použity jako doplňující zdroj energie, aniž by výraznou měrou škodily životnímu prostředí. Emise těchto elektráren by mohlo radikálně omezit použití vhodných filtrů a technologií, k čemuž ostatně již dochází.

Na grafu níže lze například pozorovat dramatické zlepšení situace v USA, co se týče emisí SO2 a dusíku. Kupříkladu oxid dusný (N2O), který vzniká při spalování uhlí, se kromě dalšího podílí na skleníkovém efektu v přibližně třistanásobném hmotnostním ekvivalentu oxidu uhličitého (CO2). Podotýkám, že graf zobrazuje emise v přepočtu na produkci jednotky elektřiny, takže pokles není způsoben obecným ústupem od užití uhlí jako zdroje elektřiny, ačkoliv i k tomu dochází.

Graf: Změny v uhelném sektoru vedly ke snížení emisí SO2 a NOx z elektroenergetiky.

Zdroj: EIA

Problémem však zůstává, že taxonomie Evropské unie zabraňuje investovat do relevantního uhelného výzkumu. Ten je díky dotovaným programům soustředěn na obnovitelné zdroje a odebírá potřebné vědecké a materiální zdroje ostatním energetickým alternativám. Členské státy mají v tomto směru svázané ruce.

Dalším důležitým faktorem pro přijetí energie vyráběné pomocí fosilních paliv jsou stromy, nebo další akumulační mechanismy. Konkrétně jde o jejich schopnost absorbovat emise nejen oxidu uhličitého. A tady přicházejí na řadu výše zmíněné povolenky. Pakliže jsou pro unii problém emise ze spalování, bude stále lepším řešením než zákaz nebo netržní rozdělování dotací vytvoření trhu s povolenkami na opětovné zalesnění, které by mohly sloužit jako nástroj regulace, ale také kompenzace emisí.

V praxi by každý stát nebo místní společnosti měly nárok na určitý celkový počet povolenek na opětovné zalesnění. Počáteční emise by mohly vycházet z míry zalesnění dané země a dále by se mohly uplatit proměnné jako populace, hospodářský rozvoj nebo vhodnost krajiny pro budování obnovitelných zdrojů energie (státy s lepšími možnostmi produkce obnovitelné energie budou logicky potřebovat méně povolenek). Podmínkou pro výrobu energie z fosilních paliv by však bylo vlastnění určitého množství těchto povolenek na opětovné zalesnění. Nové povolenky by mohly být získány výsadbou stromů nebo aplikací jiných akumulačních mechanismů, případně jejich nákupem na trhu. Jednotlivé státy a společnosti by pak na tomto trhu mezi sebou obchodovaly. V důsledku toho by každá produkce emisí byla kompenzována vytvořením faktoru, který je pohlcuje. Bez ohledu na to, kde a jak k tomu dochází. Místo kostrbaté orientace na metodologii, vedoucí k požadovaným výsledkům, by došlo k orientaci na výsledky samotné, pročež nástroje k dosažení cílených výsledků, by byly v rukách trhu.

Energetická taxonomie by se náhle stala nadbytečnou, protože by nebylo zapotřebí jakéhokoliv seznamu, který by posoudil vhodnost investice. Posuzování by probíhalo na základě vlastních zdrojů nebo podle množství povolenek na opětovné zalesnění, které má dotyčný subjekt k dispozici. Tímto krokem by došlo k zachování snahy o vytvoření hospodářství s nižšími emisemi a současně by bylo k dispozici více možností k dosažení tohoto cíle. Subjekty by tak sice stále byly nuceny akceptovat nároky na nízké emise, ale alespoň by měly v rukách více možností, jak jich dosáhnout.