Český systém sociálního zabezpečení selhává

Český sociální systém je extrémně drahý a zároven extrémně neefektivní. Vzhledem k tomu, že veřejný sektor nese velký odpor k reformám, které se ho přímo dotýkají je třeba zvolit přístup malých postupných reforem,

Stejně jako většina evropských zemí, i Česko má poměrně rozsáhlý systém záchranné sociální sítě. V jeho prospěch hovoří mnoho argumentů, ať už jde o podporu rodin, chudých, nezaměstnaných nebo tělesně postižených. 

Navzdory své obsažnosti však systém nemůže využívat zhruba 1,3 milionu obyvatel, kteří kvůli špatně nastavenému systému nemají přístup k pomoci ani k nezbytným prostředkům. To může být způsobeno nízkou informovaností, nedostatečnou transparentností, přílišnou byrokracií nebo jednoduše absencí trvalého bydliště. Systém sociální pomoci je tedy nejen drahý, ale kvůli své neefektivnosti a potažmo nízkým daňovým příjmům nepřispívá dostatečnou měrou do státního rozpočtu. Problémy tohoto systému jsou obzvláště patrné dnes, kdy se potýkáme s energetickou krizí, na kterou nejsou české zákony schopny dostatečně efektivně reagovat.

Konkrétněji lze tuto skupinu charakterizovat jako občany, kteří přišli o pravidelný příjem a nemohou znovu vstoupit do pracovního procesu (což ještě ztěžuje právě energetická krize). Zároveň mají nárok na státní podporu, ale vzhledem ke své situaci k ní nemají přístup.

Specifickými důvody, proč nemohou tito lidé pobírat sociální dávky, které jsou v Česku poměrně vysoké, je těžkopádnost a neefektivnost systému. Lidé mají obecně malé povědomí o sociálních transferech, na které mohou mít nárok, což platí také pro úředníky. Proto často dochází k paradoxní situaci, kdy dávky nejsou přiznány nebo vyplaceny z důvodu neznalosti státního zaměstnance.

Prvním krokem k přechodu od těžkopádnosti k efektivitě je tedy jednoznačně zvýšit povědomí mezi žadateli, například těsnějším propojením sociální pomoci s nevládními organizacemi. Tyto organizace mají přirozeně bližší vztah k žadatelům o sociální transfery, než státní úředníci a současně jsou lépe informované. Tento postup by zároveň pomohl zlepšit zacílení na sociální transfery a povědomí ze strany poskytovatelů.

Digitalizace správy sociálního systému by pomohla výrazně zjednodušit celý systém a propojení mezi samotnými úřady – jak zdravotními, tak sociálními službami. Tím by se eliminovala velká část administrativní složitosti systému. Žadatelé o dávky by nemuseli znovu a znovu vyplňovat informace, kterými již stát disponuje. Tím by také odpadla potřeba neustále zpracovávat nové formuláře. Úředníci by se tak mohli více zaměřit na lidi, kteří potřebují skutečnou pomoc. Je však třeba zdůraznit, že digitalizace neznamená přesun procesu podávání žádostí na internet. Lidé v této obtížné situaci často nemají ani potřebné nástroje nebo znalosti k vyplnění žádosti online. Tento krok by tak jejich situaci pouze ztížil.

Kromě etických důvodů existují pro řešení této situace i ekonomické důvody. Nezaměstnaní lidé samozřejmě odvádí méně daní státu, čímž potažmo utrpí také sociální systém Česka. Ačkoliv ideálním řešením by bylo tento systém alespoň částečně omezit a učinit jej co možná nejvíce náročným na zdroje, v současné době to není politicky schůdné řešení. Účinnými postupnými reformami však můžeme snížit počet příjemců sociální pomoci a tím i objem sociálních transferů.