Proč vidíme věci v dálce menší a jak se tomu vyhnout

Je přece tak samozřejmé, že vidíme kamaráda 100 metrů od nás menšího než když stojí před námi. Tato samozřejmost ale není tak jistá, protože perspektiva jde "vypnout"! Jestli vám to připadá nemožné, čtěte dále.

Zrak se neumí zbavit zkreslení způsobené prostorovou perspektivou. Proč? Protože vnímá různě vzdálené věci, třeba i hodně vzdálené jako hvězdy nebo hory. Existuje však smysl, který nevnímá na dálku, ale vždy jen na krátkou a prakticky stále stejnou vzdálenost, vlastně by se zjednodušeně dalo říci že nulovou vzdálenost. Tím smyslem je náš hmat. To nám ale na zrušení perspektivy zas tolik nepomůže, protože naším dominantním smyslem je zrak. Tím získáváme přes 80% informací, a na zbývající 4 smysly pozůstává méně než 20% informací. Proto je náš mozek zvyklý vytvářet v zásadě jen vizuální modely, tedy i perspektivou zkreslené modely. Když tedy něco ohmatáme se zavřenýma očima, třeba dlouhý stůl, hned si do naší představy v mozku doplníme i perspektivní zkreslení. Zvyk je železná košile.

Jsou ovšem lidé, kteří tuto "nevýhodu" vnímání na dálku, tedy perspektivu nemají. Jsou to (od narození) slepí lidé. Ti vnímají předměty hmatem kontaktně, i když třeba si osahávají tvar 10 metrů dlouhého stolu. Teorie relativity by to formulovala tak, že vnímají předměty vždy soumístně. A když si třeba takový stůl osahají, "nevidí" ho perspektivně zkreslený, protože každou jeho část vnímají ze stejné vzdálenosti.

Zastánci platónského světa idejí asi zajásají, protože v tom mohou poznat vnímání "absolutních" geometrických tvarů, které očima vidět nelze, protože jsou pak vždy zkreslené perspektivou. Když se totiž díváte na stůl, jedna jeho část je vzdálenější, takže vizuálně menší, a navíc nevidíme úhly desky stolu pravoúhlé, jak už kdysi upozornil geniální Bertrand Russell. Nepomůže ani představovat si, že levitujeme nad středem stolu, protože to jen u malého stolu zmenší deformace tak, že je nevidíme. Ale stačí si představit nějaký dlouhý královský stůl, aby bylo jasné, že perspektiva nezmizela.

Ale slepí přece "vidí" ideální geometrické tvary. Problém je ale to, že hmat má značně omezený dosah. Už onen královský stůl by slepý vnímal s určitými obtížemi, zejména kdyby se tam pletli lidé. Ale nikdy nemohou přímo vnímat tvar hor, pokud jim vidoucí nevytvoří jejich model. Nebudou nikdy vědět, jak mávají ptáci křídly. Zatímco perspektiva vidících mění vizuální podoby těles postupně s rostoucí vzdáleností, u slepých přichází jakýsi náhlý skok, za kterým už není "vidět" nic. Takže z ideálnosti "platónských" geometrických tvarů nezbude nic, protože ani slepý si nepředstaví celou přímku. 

Ale OK, v dosahu svého hmatu "vidí" slepí předměty nezkresleně. Ehm, ani to ale není pravda, protože to platí jen pro předměty statické. U slepých nastupuje "časová perspektiva", časové zkreslení. Asi nebude problém, aby slepí vnímali tvar pomalu se otáčejícího hrnku, ale s rychle rotující káčou už bude problém nepřekonatelný. Těžko budou vnímat precesi, tedy to, že se osa káči také při rotaci kymácí. Překáží tady princip tak trochu z kvantové mechaniky, a to že pozorování mění pozorované. Když se rotující káči dotknou, změní její pohyb, možná ho i zničí. K tomu ještě přistupuje, že opravdu rychlé pohyby hmatem vnímat nelze. Viz třeba let tenisového míčku.

A poslední časové zkreslení je u velkých objektů, které tvar mění. Vemte si takovou plovoucí velrybu. Je sice v podstatě osahatelná, ale i když se podaří osahat třeba ocas, za chvíli má jiný tvar. Nepodaří se osahat jej v jediném tvaru, protože se jeho tvar neustále mění. Prostě zatímco zrak nevnímá na jednom místě, ale v "celém" prostoru, zato ale v jediném okamžiku zvaném přítomnost, hmat sice vnímá (skoro) na jednom místě, ale nutně v určitém časovém rozsahu, ne okamžitě. Hmat má tedy problém s deformacemi předmětu v čase, s jeho pohybem, a proto vidí časově zkresleně. Zrak takový problém nemá, vidí ale prostorově zkresleně. Prostě neexistuje dokonalé vnímání bez kreslení. Člověk je ve zkreslení uvězněn.

A aby bylo jasné, že kontaktní vnímání (hmatem), které (jak dobře teorie relativity ví), odstraňuje prostorové zkreslení podrobnosti, není ideální, je třeba zmínit i podrobnost takového vnímání. Rukou nevnímáme povrch stolu tak podrobně jako zrakem a jeho barvy už vůbec ne (nesvítí-li na stůl slunce, které různé barvy různě ohřívá). A také se hmatem může měnit pozorovaný předmět daleko více než zrakem, což vám podrobněji může vysvětlit blog Malování slepého malíře vysvětluje kvantovou mechaniku.

Jak jiný je svět slepých si můžeme představit, když uvážíme, že slepý nemá jak zjistit, jakým způsobem se pohybuje malá ryba ve vodě. Chycení do ruky tu nepomůže. Určitě také nezjistí její typické pohyby při pohybu ve vodě. Nebo jak rychle zareaguje, když se něčeho lekne. Jak typickým způsobem létají jednotlivé druhy hmyzu, to také nemá jak zjistit.