Kunderův Žert aneb kdy není "fanatismus" úplně blbý

„Milá Markéto, optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Tvůj Ludvík" byl Ludvíkův politický žert, který mu zničil život. Podobné zážitky člověk ale mohl mít i později než v 50. letech.

Uvedený text je z románu Milana Kundery Žert. Tento vzkaz napsal nebohý Ludvík své milé na pohlednici. Ona ho proto také následně odmítla. Podobné zážitky ale nebyly ojedinělé ani na konci sedmdesátých let nebo začátku let osmdesátých, tedy alespoň v dělnické Ostravě, která byla ideologicky tvrdší. Tedy když jste "zlobili".

Na nějaké schůzi, kde děkan prohlásil, že 1.máje se zúčastnilo před 90% studentů fakulty, jsem se přihlásil do diskuse a uvedl jsem, že jsem tam byl osobně a jestli tam nakonec bylo 20% studentů, tak to bylo moc. Uznávám, byl to kaskadérský kousek, fanaticky se snažící říci pravdu bez ohledu na situaci. Byl jsem napaden slovy: "Chcete říci, že soudruh děkan lže?" Dost mě to překvapilo, protože jsem si nemyslel, že když řeknu pravdivou informaci, že mě za to někdo může napadnout. Přece Komunistická strana tvrdila, že jí jde o pravdu.

Ale protože jsem si podobně pustil hubu na špacír už vícekrát, byl nakonec pozván kvůli tomuto 1.Máji na kobereček před nějakou komisi Krajského výboru KSČ v Ostravě. Seděl jsem na chodbě a čekal. Tu se ke mně přihrnul nějaký chlap v montérkách a pronesl: "Synku, tak co?" Měl jsem ho za nějakého opraváře topení podle oblečení a slovníku, tak jsem mu vysvětlil celou kauzu. On pak odešel. Za chvíli mě zavolali na tu komisi a já s úžasem zjistil, že jí předsedá právě onen "dělník". On asi taky původně dělníkem byl, ale teď byl snad tajemníkem strany nebo co. Jestli si to dobře pamatuju, jmenoval se Michný. Překvapivě mě ten rozhovor v předsálí asi zachránil, protože sice do mě šili, ale když nakonec dotyčný předsedající prohlásil, že tam byl taky a účast mladých nebyla nijak valná, byla kauza uzavřena bez následků. Měl jsem prostě štěstí nebo snad v Ostravě někteří brali věc poctivě, co já vím.

Jak už jsem ale uvedl, nebyl to jediný můj "prohřešek". Jednou jsem taky na nějaké schůzi "chytře" vystoupil a vysvětloval jsem, že převedení finančních prostředků ze stavby studentských kolejí Vysoké školy báňské na dostavení památníku Ostravské operace byl nesmysl. Blížilo se totiž výročí osvobození Ostravy v roce 1945, tak byla snaha dokončit památník do oslav za každou cenu. Stal jsem se terčem kritiky a vysvětlování, jak je takový památník důležitý a že napadám režim. Naštěstí se kritika ke konci svezla v tom směru, že není pravda, co říkám. Že jsem si to vymyslel a na ideologickou kritiku mého k režimu zřejmě nepřátelského příspěvku se pozapomnělo. Když už jsem byl v očích všech lhář (nepřipomíná vám to dnešní diskuse na FB?), zvedl se prorektor Lazar a prohlásil: "Soudruh nemá pravdu." Všichni jásali. A pokračoval: "Nebyly to finanční prostředky, ale stavební kapacity." a sedl si. A v tu chvíli byl klid. A v mých kádrových materiálech se pak pouze objevila věta, že "odvážně kritizuju". Prostě zase jsem měl štěstí. Jak se říká na Ostravsku: "Hlupi maju štěsti."

Poslední extempore na VŠ jsem si schoval na státnice. Jedním předmětem byla marxistická politická ekonomie. A zkoušející z Ústavu marxismu-leninismu mě vyzval, abych zkritizoval nějakou marxistickou představu v ekonomii. Tak jsem se do toho racionálně pustil. Smůla byla, že z té kritiky vyplynulo, že ona koncepce je v podstatě ideologický nesmysl. To dotyčného očividně dost rozlítilo a hodnotil můj výkon známkou 4, což znamenalo propadl. Naštěstí vše nakonec hodnotil panel složený ze 3 lidí. Ti zbylí dva byli členové naší katedry systémového inženýrství, a ti to brali rozumně a oba mi oba dali za 1. Tedy průměr byl 2, neboli chvalitebný. Zase jsem měl štěstí, jinak bych musel státnice nejméně opakovat.

A poslední socialistickou "zábavu" jsem si užil na konci režimu. Pozoroval jsem ekonomickou neschopnost režimu a začal jsem psát koncept knihy Krize socialismu. V ní jsem vysvětloval, že režim odstranil většinu ekonomické motivace danou soukromým vlastnictvím, což vedlo k vakuu motivace. Toto vakuum pak začalo nasávat předekonomické formy motivace, tedy formy násilnější, totalitní a byrokratické. Za chvíli jsem skončil na koberečku na Obvodním výboru KSČ Prahy 8. Ale zase klika .... Blížila se sametová revoluce, která tento můj kádrový škraloup nakonec spláchla.

No, určitě jsem nebyl žádný tvrdý antikomunista (to jsem spíše dnes, ale v podstatě nemám rád jakoukoliv ideologii, ať nalevo či napravo). Prostě jsem jen přemýšlel a některé věci mi nedávaly racionálně moc smysl. Takže i když jsem byl ideologií režimu od mládí v komunistické Ostravě odkojen, mozek postupně vyplouval z tohoto vlivu a můj lehký "fanatismus" mi dovolil říkat kritiku otevřeně. A vlastně mě to nakonec nic nestálo.

P.S.: A mimochodem, už jsem taky zažil, že jsme s jednou holkou začínali randit, ale pod vlivem politické informace se mi na chodbě vyhnula obloukem, když jsem šel proti ní. :)

------------------------------------------------------

Další moje storky z minulého režimu:
Jak můj táta svým opilectvím ušetřil Československu těžké desítky miliónůJak jsem v srpnu 1968 zachránil Československo před ruskými okupanty