Je skutečnost venku nebo v naší hlavě?

Je to tak trochu záhada. To, co vizuálně přímo vnímáme, je maličký obraz na sítnicích našich očí, ne ten dům, co stojí před námi. Jak z těchto obrázků uvnitř našich očí můžeme usoudit, že je ten dům mimo nás?

S touhle myšlenkou přišel kdysi Immanuel Kant. A jeho řešením bylo, že prostor není mimo nás, ale jen v našem vnímání. Že ho vkládáme do našeho vnímání, že prostor objektivně vůbec neexistuje. Že tu vzdálenost mezi námi a domem si prostě vymyslíme. Že prostor existuje v naší hlavě před naším vnímáním, před naší smyslovou zkušeností, tedy že je apriorní.

Zní to tajemně a učeně, že je prostor jen konstrukt našeho vědomí a dost to připomíná biskupa George Berkeley, který tvrdil, že celý svět kolem nás je "výmysl" našeho mozku. Říká se tomu subjektivní idealismus. Milý Jiří ale vyměkl a založil nakonec objektivitu světa, to, že nás svět přesto "neposlouchá", na představě, že svět existuje proto, že jej vnímá vymyšlená postavička boha. Bůh je ovšem daleko subjektivnější než okolní svět, protože tato absolutizovaná podoba člověk existuje jen v lidských hlavách. Zato solipsismus, související s Descartovou myšlenkou, že si jisti můžeme být jen svou vlastní existencí, došel do extrému názorem, že existuje jen jediné vědomí, a to právě tvé. "Myslím, tedy jsem." Směšnost toho přístupu se ukazuje, když se má volit, který z lidí je tím "bohem" tvořícím svět, jehož výmyslem mají být všechna ostatní vědomí.

V tomto srovnání je Kant ještě rozumný. Jenže milý Immanuel neměl zdaleka tolik informací jako my dnes. Nám dnes stačí podívat se třeba do vývojové psychologie, kde zjistíme, že po narození dítě ještě nemá pojem prostoru. Není schopno odlišit sebe od prsu matky, sebe od matky. Ještě si neuvědomuje své já. Celý svět včetně jeho samotného je pro dítě jen beztvarý chuchvalec, ve kterém se neorientuje. Není tam prostor, ani čas. Jak tedy ten prostor vzniká? Vzniká tak, že si model okolního světa, včetně modelu prostoru, dítě v prvním půlroce vytváří svým vizuálním a zpočátku zejména hmatovým vnímáním. Postupně se dítě učí přesně sladit hmat a zrak tak, aby vidělo polohu předmětu před sebou přesně tam, kde jej pak nahmatá. To je jakási sociologie smyslů, sladění skupiny smyslů, zapojuje se tam totiž též sluch. Tak svým senzorickým vnímáním vytvoří také představu prostoru a času.

Ale řečené tak trochu naznačuje, že ten prostor skutečně vytváříme, ne? Když se vrátíme k maličkým obrazům domu na našich sítnicích, které jsou vzhůru nohama, snadno pochopíme, že o sítnice tu nejde. Kde nebo co je obrátí do správné polohy? Navíc jde o dva dvojrozměrné obrazy. Takže podobná otázka zní, co a kde z těchto dvou plošných obrazů udělá trojrozměrný obraz, který vidíme? Stačí jít po stopě dvou oddělených očních nervových drah a zjistit, kde se spojují., kde je tedy možnost spojit dva 2D obrazy do jednoho 3D. Ano, je to v mozku. Náš mozek je tím, kde se vytvoří trojrozměrný obraz, který není vzhůru nohama. A z faktu, že při optickém vnímání jde do zrakového centra mozku jen 1/7 informací z očních nervů, zatímco 6/7 jde z ostatních oblastí mozku, je jasné, že tento velký výpočetní výkon skutečně konstruuje to, co finálně vnímáme.

Tedy dům, který před sebou vidíme nevnímáme přímo, ale naše vědomí vnímá bezprostředně jen model v naší hlavě zkonstruovaný naším mozkem. Někteří budou tedy slavit, že je okolí přece jen náš konstrukt, že jsme si ho skutečně vymysleli. Jak je pak ale možné, že nás tento náš výmysl neposlouchá? Že se zraníme při automobilové nehodě, že někoho zabije COVID nebo tygr, když on nechce? Vypadá to tedy, že je okolí přesto na nás nezávislé, objektivní a že je objektivní také vzdálenost, prostor. Je totiž opravdu rozdíl, jestli je tygr od nás 10 000 km nebo půl metru a má hlad. Máme tedy bláznivou situaci, že vše, co vnímáme, je jen v naší hlavě, přesto je to ale zároveň mimo nás. Vysvětlení je ale celkem prosté. Ono vše existuje vlastně dvakrát, v našem mozku i mimo něj. V našem mozku je model okolí, které ovšem objektivně existuje také mimo nás.

Naše vědomí tedy vnímá přímo pouze model v hlavě a v tom modelu je také model prostoru (a času), včetně všech vzdáleností mezi objekty. Mozek vyrábí obraz okolního světa, a tento obraz "promítá" na "brýle", přes které vidíme okolní svět. Ten obraz vlastně "nalepuje" na okolí svět. Je to velmi podobné jako brýle virtuální reality, ve kterých vidíme okolí svět. Ovšem u virtuální reality můžeme narazit třeba na reálný nábytek, který virtuální realita nezobrazuje. To ovšem u skutečné reality nepřichází v úvahu, protože ta je obraz, který se přesně kryje s okolím. Kdybychom byli jen ve virtuální realitě, jak říká Berkeley, Descartes nebo částečně i Kant, pak bych neviděli skutečného tygra kousek od nás a nepřežili bychom. Stačí si představit nás s brýlemi virtuální reality, ve kterých nevidíme reálného tygra, který se k nám blíží. Pro naše přežití to evoluce zařídila tak, aby náš model světa lícoval se světem samým. Ti jedinci, kterým obraz okolí přesně nepopsoval svět, byli "sežráni" nebo jinak zahynuli.

Problém je ale v tom, že svět je daleko složitější. My nevidíme atomy či elementární částice atd., takže náš model, to, co v běžném životě nazýváme skutečností, je značně zjednodušený model. Ten ale postihuje vše (obvykle) podstatné pro naše přežití. To, co vidíme prostým okem, je opravdu skutečnost, ale ta je jen modelem okolního světa, který je přesně na okolní svět nalícovaný. A to platí i o prostoru a času. Ten čas a prostor jsou naše konstrukty, které ale velmi přesně odpovídají skutečnému prostoru a času. Realita je interface, jehož prostřednictvím vnímáme okolí a také to okolí ovlivňujeme.

Že je to jen zjednodušený model, se dá snadno pochopit i z toho, že např. barvy v okolí nejsou. Barvy nejsou vlastností věcí samých. Věci vysílají (chladné především odrážejí) jen určité frekvence fotonů, které si mozek modeluje do podoby barev. Také pevnost a hrubost povrchů v realitě neexistuje, vzniká jen jako hmatová interakce s předměty, jejichž podstata je výměna fotonů vysílaných elektromagnetickou silou elektronů v atomovém obalu k naší ruce.

Další čtení k tématu reality:
Co je skutečnost (velmi prostě za pár minut)Proč (ne)existuje kauzalita (a čas a skutečnost)Vytváří pozorování v kvantové mechanice realitu?Je náš vesmír "počítačová simulace"? Je, ale...Není objektivní stůl jen chomáč pohledů? Je trojrozměrný předmět opravdu 3D?Je skutečnost jen úporný předsudek? A co to vlastně je?Je to, že se dotýkáme okolních předmětů, jen zdání?Existuje vůbec skutečnost? Jak to vidí Immanuel Kant a robotický vysavač.Nejsou barvy a zvuky pouhá iluze? Něco, co v realitě vůbec neexistuje?Skutečnost jako pevný model lodi v "láhvi" našeho vědomíProč je realita jen v našem vědomí a proč není zcela pevnáJe vesmír jen počítačovou simulací ?Matematický vesmír a chybička pana TegmarkaSkutečnost jako přirozená virtuální realitaJe skutečnost jen iluze ?Jsou nejhlubší podstatou reality matematické struktury ?