Jak souvisí Cimrmanova filosofie externismu s představou Simulace nebo Matrixu

Wiki sděluje, že Cimrmanova filosofie externismu je neexistující filosofie neexistujícího génia. Solipsismus tvrdí, že existuji jen já. Externismus je jeho opak a míní, že to, co neexistuje, jsem právě já. Nesmysl? Ne tak docela.

Cimrmanologové v případě filosofie externismu nejsou jen vtipní, ale občas i, třebaže asi nevědomky, naznačují korektní výsledky, ke kterým ve filosofii vede vědecké uvažování. Abychom to uviděli, chvilku uvažujme zcela seriózně: Dnes známá představa Simulace nebo Matrixu v zásadě správně vykládá svět jako soubor jevů. Například náš nedokonalý zrak způsobuje, že vidíme třeba stůl. Kdyby ale byl náš zrak podstatně dokonalejší, viděli bychom například jen spoustu teček, atomových jader, a kolem nich vlastně téměř prázdno, které tvoří velkou většinu objemu stolu (to je výklad třeba geniálního Prof. Vopěnky). Skutečný stůl je tedy něco velmi jiného než to, co vidíme před sebou, nebo to, co hmatáme. Obdobně ale bychom mohli rozebrat i objekt zvaný atomové jádro. A nezastavili bychom se ani na úrovni kvarků a gluonů, které kvarky slepují dohromady a vytvářejí tak nukleony či celá atomová jádra. Nic přitom nesvědčí pro to, že je tato Simulace či Matrix, ve kterém vidíme stůl, dílo nějakého Architekta. Proto tuto nepodloženou představu vynecháme.

Zatím náš výklad spíše vypadá jako solipsismus nebo alespoň subjektivní idealismus, tedy představa, že existuji jen já a okolní svět je jen můj "sen", ne jako jejich opak, externismus. Nicméně z toho, že skutečnost je jen jev, přehnaně řečeno "iluze", ale neplyne, že okolí neexistuje. Kdyby tomu tak bylo, mohl bych například skočit z vysoké budovy na beton a nic by se mi nestalo. Cosi zřejmě našemu já odporuje, je na něm nezávislé, je silnější než naše ego. Co to je? Když vyloučíme chybnou představu boha (viz Důkaz neexistence boha), zbývá nám jako ono nezávislé jen neosobní okolí, okolní svět. To už pomalu směřuje k Cimrmanově externismu, protože naše já je evidentně slabší než to, co je kolem něj. Externismus je ale zcela důsledný, neboť tvrdí, že vůbec neexistujeme, a existuje jen naše okolí.

Abychom se více přiblížili externismu, uvažme, že i naše já můžeme vyložit jen jako soubor jevů, tedy "zdání", podobně jako se nám to povedlo výše se stolem. Vždyť vědomí "neexistuje", je to jen funkce složité struktury hmoty našeho mozku. Takto zpochybněnou jistotu existence našeho já nemůžeme už podepřít něčím tak silným jako u reality příkladem výše, tedy skokem z budovy. Zdánlivá absolutní jistota naší vlastní existence vyjádřena Descartovým "Myslím, tedy jsem." se opírá jen o nemožnost překonat vězení našeho vnímání, jehož příkladem je výše připomenuté smyslové vězení, které nám dává třeba obvyklou podobu stolu. Své já sice můžeme opustit, ale jen tak, že usneme nebo zemřeme. O tom pak ale nevíme, nevíme tedy o jeho nejistotě. Zmíněná Descartova věta tedy neplatí vždy, je podmíněná existencí vědomí, které může zaniknout. Na rozdíl od okolního světa. Je to vlastně jen naivní tvrzení "Existuji, dokud existuji." Naše já tedy existuje určitě "méně" než okolní svět, který nás přesahuje, byl tu např. i před námi. Když dovedeme tuto myšlenku do extrému, jsme jen něco jako díra v papíře, jak metaforicky popisuje Cimrman. Naše já neexistuje stejně jako ona díra v papíru, přesto však je patrné .... opět jako ona díra, viz obrázek vpravo. Ale samozřejmě, když si troufneme Cimrmanovi odporovat, že i ona díra existuje v pozitivním slova smyslu. Existuje totiž díky prostoru s vlastností rozprostraněnosti, který ji tvoří, dnes by se řeklo díky kvantovému vakuu v ní. A díky tvaru okraje papíru, který díru vymezuje. Kdyby nebyl prostor, nebyla by díra.

Extremizace této Cimrmanovy představy se proto zdá přitažená za vlasy. Na zjednodušené úrovni oné díry to tak jistě je, tedy na úrovni jevové (na konečné strukturní úrovni). Extremizace je však zcela namístě, když mluvíme o nejextrémnější věci na světě, a to prazákladu všeho bytí. Když budeme rozebírat třeba onen stůl, přijdou nám vlákna jeho dřeva, která vidíme pod mikroskopem, jaksi skutečnější než stůl viděný z metru (myšlenka geniálního Bertranda Russella). Z přirozeného světa jsme na smyslové klamy, jevy, zvyklí, proto za jevem vždy hledáme pevnou skutečnost.

Ale pak s každým krokem do hloubky hmoty, kterým se dostaneme na hlubší strukturní úroveň, objevujeme skutečnější a skutečnější podobu světa. Zde v případě stolu to jsou dřevěná vlákna, makromolekuly, atomy, atomová jádra, kvarky, snad superstruny, atd. Fyzika dnes naivně tvrdí, že zrovna nachází tu pravou nejhlubší skutečnost na či pod úrovní kvantové mechaniky. Spíše to ale nevypadá, že by této řadě byl někde konec. (Ono je to složitější, ale zůstaneme pro naše účely u této zjednodušené představy.) Pak tu ale máme potenciálně "nekonečnou" řadu strukturních úrovní, z nichž každá hlubší je o něco skutečnější než ta vyšší. Čím se díváme do větší hloubky, tím skutečnější skutečnost tam je, ale tím také z jejího pohledu méně skutečné je nejen naše já, ale i nám známý přirozený svět kolem nás. A když se podíváme z té "poslední" nejhlubší úrovně, neexistuje ani náš vesmír, ani náš běžný svět, ani my sami. Existuje jen něco absolutně odlišného od toho, co jako náš svět, vesmír nebo sebe sama známe. A to už je dokonalý externismus, když k tomu přidáme, že ve skutečnosti existuje jen "nekonečně" velké okolí našeho světa, které je zároveň v "nekonečné" strukturní hloubce, a jmenuje se Absolutno.

To byla jedna z myšlenek závěru mé PhD disertace v září loňského roku. Tuto představu ocenil i kvalitní recenzent oné disertace. Tuto myšlenku si budete moci přečíst v mnohem lépe vyargumentované podobě v mé knize Konec nekonečna, která bude v knihkupectvích k sehnání pravděpodobně v březnu 2023. Na její podobu s Cimrmanovým externismem mě upozornil vedoucí mého PhD studia, kterému ta souvislost přišla zábavná. 

Jak jste si jistě už všimli výše, zmíněné Absolutno je stejně duální jako Cimrmanovo pojetí, kdy tento génius zastává stanovisko, které sám vyvrací. Stejně jako my neexistujeme z hlediska Absolutna, ani ono neexistuje z hlediska našeho. V Absolutnu se totiž nenachází ani jediná vlastnost či objekt, které známe, včetně vlastnosti existovat. A protože o Absolutnu absolutně nic nevíme, cokoliv o něm řekneme, je absolutně špatně, včetně tvrzení, že existuje. Neplatí tam totiž náš rozum ani žádná abstraktní struktura (třeba logika). Proto vyznáváme existenci Absolutna, které neexistuje. Trochu mi tyto úvahy vždy připomínaly myšleny Ladislava Klímy v jeho knize "Svět jako vědomí a nic".

Jestli vás podobné šílené úvahy berou, můžete zkusit další mé blogy na podobné téma, třeba:
Není náhodou náš reálný vesmír jen abstrakce?Žijeme či nežijeme v počítačové simulaci (našich potomků)?Je to, že se dotýkáme okolních předmětů, jen zdání?Je náš vesmír "počítačová simulace"? Je, ale...Nejsou barvy a zvuky pouhá iluze? Něco, co v realitě vůbec neexistuje?