Jak kaluž ukáže, jestli žijeme v simulaci nebo ne

Řeknete si, že to úplný nesmysl, že je Země středem vesmíru. Vžijte se ale do intuitivního světa, který není korigován vědou. Díváme-li se na noční oblohu, jsou vzdálené hvězdy tak maličké, že vůbec nepřipomínají naše Slunce.

Snadno tak vznikne názor, že jsou to zcela jiné objekty naše hvězda. Ta se pak jeví jako ve vesmíru zcela jedinečná. Stejnou zásadní odlišnost pozorujeme prostým okem mezi daleko bližšími objekty stejného druhu, mezi Zemí a ostatními planetami. Zatímco Země je barvitá, mnohotvará a pohyby na ní nejsou dokonalé (například pád kamene jednou skončí), jiné planety naší Sluneční soustavy vypadají zcela jinak. Jejich podrobnosti nevidíme, takže se nám jeví jako dokonalé jednobarevné kuličky ne-li body. I jejich pohyb je, zdá se, dokonalý, nekonečný, stále stejný. A teprve Galileo svým 8x zvětšujícím dalekohledem přesvědčivě zjistil, že povrch Měsíce s horami a údolími není dokonalý, a svými detaily se podobá Zemi a že kolem Jupiteru také obíhají měsíce jako kolem Země. Do té doby byl převládající názor, že Země je středem světa. Sebe jsme dříve též egocentricky pokládali za zcela odlišné od zvířat, než Darwin zjistil, že jsme vznikli evolucí, a my následně, že jsme složeni z buněk jako zvířata a rostliny a všichni máme DNA.

Člověk, protože se nalézá na jednom místě, je prakticky bod ve vesmíru. Jeho rozměry jsou v řádu metrů, rozměry vesmíru v řádu desítek miliard světelných let. Nejsme všudypřítomní, a proto vše vnímáme sebestředně, tedy deformovaně, jak je patrné i z výše uvedeného. Je to dáno prostorovou perspektivnou, tedy tím, že čím je objekt vzdálenější, tím se k nám dostává o něm méně informací. Vzdálená tělesa se nám jeví menší, i když nejsou. Je to přirozené, nedá se to zcela odstranit, i když filosofie a věda tady dosáhla mnoha úspěchů, což už naznačuje ten Galileo. Jde ale o to, že ona sebestřednost není je prostorová. Je jasné, že např. vlastní rodina je nám bližší než někdo cizí, že válku v Česku bychom vnímali podstatně silněji než válku na Ukrajině. "Košile bližší než kabát." je lidové přísloví vycházející z dlouholeté zkušenosti lidí ze života. Sami pro sebe jsme důležitější než naše okolí. Na druhé straně si informace o okolí si přibarvujeme podle svých vlastností, protože ty známe, ale okolí ne. Ilustruje to další lidové přísloví "Podle sebe soudím tebe.".

Obě tyto protichůdné tendence se logicky doplňují. Přirozeně vidíme, že náš blízký svět je něco zcela jiného než vzdálené okolí, což může být okolí jen vzdálené naší neznalostí, tedy noeticky vzdálené, tedy vzdálené ve smyslu poznáním, třeba zvířata. Na druhé straně z toho logicky plyne naše silná tendence chybějící informace si svévolně doplňovat tím, co známe a je nám blízké. Představujeme si třeba mimozemšťany především jako mužíčky, přestože na Zemi existují chobotnice, ptáci, či delfíni. A ET tak určitou mohou mít podobu, kterou ze Země neznáme. Stačí si připomenout, jak podivné tvory v hlubinách oceánů stále poznáváme (viz video níže). Za oběma těmito tendencemi stojí naše přirozená sebestřednost, kterou geniální francouzský psycholog Jean Piaget nazývá centrací. Piaget nazývá snahu o překonání centrace decentrací. Když třeba procestujeme půl světa a poznáme mnohé kultury, lépe chápeme a známe českou mentalitu, než když nikdy Česko neopustíme. O takové odpoutání od sebestředných představ bychom se v poznání měli snažit.

Decentraci je dobré použít třeba, když uvažujeme o antropickém principu, to jest o představě, že je vesmír nám ušit na míru. Kdyby se totiž základní fyzikální konstanty (rychlost světa, Planckova konstanta atd.) jen trošičku změnily, svět by byl velmi jiný a my bychom v něm neexistovali. Proto se to jeví tak, že vesmír je přesně vyladěn pro naši existenci. Naše přirozené a tedy nevědecké (centrické) vnímání a myšlení nám to předkládá úplně stejně, jako nám říkalo, že Země je středem vesmíru. My jsme totiž středem všeho, i když jen pro nás samotné. Přitom je správné řešení tak prosté. Aby vše bylo hned jasné, můžeme si náš úžas ze (silného) antropického principu formulovat jako údiv kaluže, že je tvar díry připraven přesně na její tvar. Je jasné, že to bylo obráceně. Kaluž se vytvarovala podle díry a ne díra kvůli kaluži. Když tam díra nebude, nebude ani kaluž. Kdyby byl vesmír jiný, my bychom prostě nebyli. Vesmír je, jaký je, a my jsme vznikli tak, že jsme využili jeho možnosti. Kdyby nebyl pro život vhodný, prostě by v něm život nebyl. Podobně jsme nevznikli třeba na Měsíci nebo na Venuši, kde nejsou pro to vhodné podmínky.

Mimochodem, Měsíc i Země nevznikly náhodou a my dobře víme, jaké fyzikální zákonitosti je stvořily a jak vznikaly. Tuto úvahu je třeba použít i v případě našeho vesmíru. I on vznikl zákonitě, ne náhodou. Jako náhoda se to jeví jenom nám, protože moc netušíme, jak (před velkým třeskem) vznikal. Mluvíme o tom proto, že náhodný vznik je námitka proti přirozenému, neegocentrickému výkladu antropického principu (viz ona kaluž). Byla by to přece šílená náhoda, kdyby vznikl jediný vesmír a právě takový, že bychom v něm vznikli my, zní onen argument. Taková náhoda by si zdánlivě vynucovala obrovské množství vesmírů, aby se jeden trefil do takových hodnot konstant, které umožňují naši existenci.

Je ale potřeba k existenci kaluže konkrétního přesného tvaru spousta děr v cestě? Nikoliv. Stačí jedna jediná na celém světě, aby vznikla dotyčná kaluž daného tvaru, která bude díru přesně kopírovat. (To s tou kaluží jsem kdesi četl, není to můj nápad.) Takže není třeba obrovského počtu vesmírů ani žádné neuvěřitelné náhody. Přesto je zcela přirozené, že děr existuje obrovské množství. Ono vlastně všeho existuje obrovské množství, atomů, zvířat, hvězd, galaxií, planet. měsíců, černých děr, částic, mravenců, stromů. Je tedy extrémně pravděpodobné, že vesmírů je také mnoho. Že je jen jediný, je jen náš sebestředný dojem, vlastně stejný, jako dávný dojem, že je jen jedna planeta, Země, a jediná hvězda jako Slunce. Tak jako jsme dříve znali jediné Slunce, jediný Měsíc a jedinou Zemi, protože jsme dá moc neviděli, tak dnes vidíme jen jeden vesmír. Tak jako Země není středem vesmíru a není to jediná planeta, stejně je velmi pravděpodobně mnoho vesmírů a ten náš je zřejmě jen průměrný.

Dále, opravdu kdyby zmíněné fyzikální konstanty byly jen nepatrně jiné, život by byl v našem vesmíru nemožný? To je opravdu jen sebestředná úvaha. Je to jako tvrdit, že kdyby na Zemi byly jiné podmínky, inteligentní život by neexistoval. Například, kdyby byl všude jen oceán. To bychom sice nevznikli my, ovšem inteligentní život, delfíni, by vzniknout mohli. Je zřejmé, že život se podmínkám může přizpůsobit a může vzniknout i za jiných podmínek. O tom svědčí tzv. extrémofilové, tedy organismy, které žijí v podmínkách, kde by většina živočichů nepřežila, třeba vlastně v kyselinách, v hloubkách oceánů pod extrémním tlakem, na poušti nebo v ledu. 

Co z toho plyne? Je-li vesmírů mnoho a hodně odlišných, mnoho jich může být vhodných pro život. Není to tak, jak nám naše sebestřednost našeptává, že náš vesmír je zcela výjimečný. Z čeho plyne, že je výjimečný? Když je nějaký člověk výjimečný, víme to proto, že většina lidí výjimečná není a on mezi nimi vyniká. Kdybychom znali jen jediného člověka, neměli bychom jeho srovnání s ostatními a nemohli bychom vědět, je-li výjimečný. Známe jediný vesmír, tedy nelze tvrdit, že je výjimečný pro život. Určité jiné hodnoty fyzikálních konstant mohou být klidně dokonce mnohem lepší pro vznik a rozvoj života než naše kombinace. A my můžeme žít jen v periferním nepovedeném vesmíru, kde se nic moc zajímavého neděje a multivesmírná civilizace je jinde. Copak někdo i jen modeloval jiné kombinace hodnot? Nevím o tom. Copak někdo prozkoumal jiné vesmíry, aby zjistil, je-li v nich život a jak je pokročilý? Proto naše představa, že kdyby byly změnou parametry našeho vesmíru jen o maličko jiné, neexistoval by v takovém vesmíru život, je něco jako představa eskymáka/inutita, že když někde není sníh a led, není tam možné postavit obydlí. Nejsme jen primitivní "kmen" ve srovnání s jinými multi-civilizacemi v jiných vesmírech? Když tak sleduju ukrajinskou válku, zdá se mi, že ano.

Dalším krokem za silným antropickým principem je představa, že je náš vesmír počítačová simulace stvořena nějakými Architekty. Tady už je náboženská podstata takovýchto úvah zcela zjevná. Nebudu zde argumentovat proti této představě podrobněji, protože to jsem udělal jinde (viz odkazy na blogy níže). Chci jen zmínit, že tato představa je něco jako představa, že je Zem středem vesmíru. V představě simulace a siného antropického vesmíru se také celý vesmír "točí" kolem nás. Asi je to dokonce ještě egocentričtější představa než Zem jako střed vesmíru, zejména v případě simulace. Ta je stvořena JEN kvůli nám, zvířata, Země, Slunce bylo stvořeno JEN kvůli nám. Obávám se, že přesto, že se tu mluví o moderních technologiích, je to myšlenkové tmářství. Navíc je tato představa založena na myšlence nekonečných schopností nějaké technologie. Je to stejně směšné, jako představa, že člověk a celý vesmír je možné stvořit z bláta nebo z kamene. Tam jsou limity zřejmé. U simulace by byl tak výkonný počítač tak obrovský, že by se změnil v černou díru.

Další blogy k tématu:
Je náš vesmír "počítačová simulace"? Je, ale...Jak poznáme, že žijeme v simulaciLEGO jako důkaz, že je antropický princip nesmyslStvořil vesmír pro nás Bůh?