Jak jsem v srpnu 1968 zachránil Československo před ruskými okupanty

21. srpen 1968 a obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy si pamatuju osobně. Nebo alespoň částečně, neboť mi bylo 11 let a moc jsem toho nechápal. Ale přesto jsem se zapojil do protiruského odboje. :-) To se stalo tak.

Mohl za to můj starší brácha Jura, starší o 12 let. Bylo mu tedy 23, studoval VUT v Brně a jako každý mladík, a navíc student byl velmi akční. Byli jsme na chalupě na Opavsku, když jsme se z rádia dověděli, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Rodiče vedli dlouhé debaty o tom, co to přesně znamená a jaké to bude mít důsledky, pořád měli ucho na rádiu.

Jurovi ale bylo vše ihned jasné a rozhodl se pro aktivní boj. Přesvědčil jak mě, tak třetího dvanáctiletého bráchu, že musíme proti té hanebné ruské okupaci něco udělat, že se prostě těm Rusům musíme bránit. K Jurovi jsme vzhlíželi jako k o hodně staršímu bratrovi s obdivem, tak nás moc nemusel přemlouvat. Rodiče jsme pro jistotu o našich plánech neinformovali.

Nejstarší bratr tedy vymyslel, že zmateme ruské tanky tak, že směrové cedule na křižovatkách pomícháme a zpřeházíme. Co navrhl, to jsme taky zrealizovali. Začali jsme proto s kleštěmi a klíči objíždět blízké křižovatky, odmontovávat směrové cedule na okolní vesnice a zase je připevňovat, ovšem tak, aby ukazovaly jiný směr. Některé jsme dokonce přemisťovali na jiné křižovatky. Krásně jsme si představovali, jak budou Rusové bloudit až se ztratí docela a tím bude naše republika zachráněna, nebo alespoň některé vesnice. GPSky totiž tenkrát ještě nebyly.

Pracovali jsme na této operaci systematicky několik dní a všechny nejbližší křižovatky jsme "pomíchali" a nikdo nás při tom neviděl, na což jsme si dávali velký pozor, neboť by to někdo mohl prásknout Rusům. Tedy vidělo nás dost lidí, ale nikdy neviděli u nás ty směrovky, neboť jsme je stihli před příjezdem kohokoliv ukrýt do příkopu, a tak nikdo netušil, co děláme. Záškodnická akce se podařila, tak jsme si mnuli ruce a jen čekali na její efekt.

Výsledek byl poměrně překvapivý. Do tak zapadlých vesniček nikdy nejenže nepřijel žádný ruský tank, ale dokonce ani žádné ruské auto ani se tam nikdy neobjevil jediný Rus. :-)

Přesto tento částečný nezdar měla naše akce poměrně výrazný efekt. To jsem zjistil, když jsme se pár dnů na to projížděl na kole a dojel jsem na jednu z křižovatek, kterou jsme "popletli". Stál tam totiž jeden řidič vedle svého auta, vytřeštěně koukal do mapy a rozhazoval rukama. Střídavě koukal do mapy a na směrovky a pak naštvaně pronesl: "On to snad musel nějakej blbec zpřeházet nebo co."

Jo a navíc jeden kamarád zavtipkoval, že to je ten důvod, proč pak Rusové netrefili zpátky do Moskvy.