Bílý anděl povstal z popela a špíny a vzlétl do světla

Toto je jeden příběh z mé mnohaleté fotografické "dráhy", za kterou jsem nasbíral hodně zajímavých zážitků. Je o neuvěřitelné proměně, která se udála jednoho dne před pár lety v Paříži. Připomíná mi z popela zrozeného ptáka Fénixe

Určitě víte, že malíři, kteří jsou tak staří, že se jim už třesou ruce (asi z Alzheimera, ne?), dokážou své ruce dokonale uklidnit a zpevnit, jakmile vezmou do ruky štětec a začnou malovat. Za tento "zázrak" může jejich celoživotní trénink v malování. Jsou to prostě profesionálové.

Něco metaforicky podobného jsem zažil před lety v Paříži, když jsem se smluvil s jednou profesionální modelkou z Paříže, že spolu stvoříme portrét zámecké paní, a to na jednom nedalekém zámku. Dotyčnou dámu jsem znal z fotografií, kde vypadala opravdu kouzelně. Jako fotograf jsem dokázal odhadnout, jak může vypadat ve skutečnosti. Tenbtokráte jsem se ale šeredně zmýlil. Když dorazila na smluvené místo, bylo to jakési podivné stvoření, které bylo rozcuchané, po mejdanu dosti mimo. Vlastně jsem si myslel, že toto podivné, kašlající, shrbené a kouřící stvoření je kamarádka dotyčné modelky a jde ji z focení omluvit. Byla to však modelka sama.

Co jsem měl ale dělat. Honorář byl domluvený, poplatek zámku za to, aby nás vpašovali s průvodkyní mezi prohlídky byl už zaplacen, vizážistka na místě, asistentka fotografa v pohotovosti. Nebylo kam couvnout. Tak jsem tedy dal patřičné instrukce vizážistce, aby bylo jasné, jak má vypadat výsledek jejího snažení a připravil jsem bílé šaty pro "zámeckou paní". Když jsem po 15 minutách přišel zpět, neočekával jsem žádný zázrak, ale on se tak trochu udál, neboť jsem objevil zcela jinou bytost. Ta stála hrdě a vzpřímeně, a v bílých šatech přímo zářila. Nebylo to zřejmě způsobeno jen šaty a make-upem, ale zřejmě hlavně rolí zámecké paní, do které se dotyčná modelka opravdu vžila.

Takže moje motivace k focení se dostavila a pustili jsem se do toho. Střídali jsme v zámku jeden pokoj za druhým, já hledal ideální světlo a lovil ideální záběry. Ale už první scéna byla vlastně dokonalá. Stačily k tomu dvě řady bílých záclon za sebou, neboť ty vytvářely extrémně měkké protože rozptýlené "středověké" světlo. A pak Ona a její hrdý výraz, který nikoho nenechával na pochybách, že jí ten zámek určitě patří.

Naopak všechny místnosti, které jsem si prohlédl den předem a vybral jako ideální pozadí pro focení, se ukázaly jako nevhodný doplněk tohoto bílého anděla, hlavně proto, že byly příliš barevné a tím pozemské. V jedné z posledních místností byla bílá renesanční pohovka, ve které se napůl leží a napůl sedí. Modelka v ní zaujala patřičnou polohu, kterou jsem několikrát poopravil, aby byla ideální. Pak se ale přiblížila prohlídka, tak jsem tomu Andělovi řekl, ať si tu polohu zapamatuje, neboť fotografem uměle nastavená poloha není úplně přirozená a nejlepší je do ní modelku dostat "z chodu".

Když výprava prošla, požádal jsem jí tedy, ať zaujme tu polohu, kterou jsem si domluvili, ale udělá to z pohybu a tak ji zaujme zcela přirozeně. Udělala to, já udělal pár cvaků a bylo to tam, jak říkají fotografové. A asi poprvé a možná i naposled jsem zažil stav, kdy jsem musel přestat fotit a požádal jsem modelku, ať chvíli setrvá a já jsem se jen koukal na tu scénu a na ni. Nešlo je o ni, ale také o ty šaty, její polohu, sofa, ideální světlo a atmosféru celého zámku. Prostě nádhera, kterou si pamatuju po létech ještě teď.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Obě fotky jsou pouze ilustrační, tedy ani na jedné z nich není zmíněná modelka. Respektuji její soukromí.