Vánoční

Stojíme na prahu nejkrásnějšího dne v roce. Alespoň já to tak mám od dětství… Vždycky to pro mě byl den, který voněl nádherným očekáváním, který byl plný zvláštní, slavnostní atmosféry.

Den, kdy se dopoledne zdobil vánoční stromek, kdy se z vany vylovil kapr a připravil se pro sváteční tabuli. Kdy jsme se večer celá rodina slavnostně oblékli, usedli společně k štědrovečerní večeři a po ní se sešli pod rozsvíceným vánočním stromečkem.

Bývaly krásné Vánoce, když jsem byl dítětem. Nádherné, když jsem je chystal pro svoje děti. A nejskvostnější jsou teď, když se u stromku sejdeme celá rodina a těšíme se ze štěstí a radosti vnoučátek. To už se ale posunulo ze 24. na 25. prosinec, neboť děti mají svůj štědrý večer ve svých domácnostech, spolu se tak sejdeme na Boží Hod.

Ne vždycky jsem ale měl krásné Vánoce.

Za ty nejmizernější považuji dodneška ty, které jsem prožil první rok na vojně. Dostali jsme hnusnej bramborovej salát a řízek tvrdej jak podešev. Salátu na dvě, možná tři lžíce, řízeček na půl dlaně. Armáda se alespoň v našem útvaru zrovna nepochlapila… v kasárnách vládla chmurná nálada a nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme zapadli na kavalce a mohli jít spát.

Jako druhoročák jsem alespoň přesvědčil několik svých spolubojovníků a od příslušníků celé naší baterie jsme vybrali při prosincovém „žoldu“ pár kaček. Těsně před štědrým dnem jsme se ve čtyřech vypravili do nedalekých Karlových Varů darovat krev – jinak jsme se z kasáren nedostali. V nemocnici jsme ze svých žil pustili životodárnou tekutinu a zpátky při cestě na nádraží se zastavili u kádí s vánočními kapry a nakoupili. Ryb bylo na tři batohy „plné polní“ a s tím jsme dorazili do kasáren. Mezi rybami ukryté tři láhve rumu – jednu pro dozorčího posádky, aby přehlédl, že jsme vzhůru přes večerku, druhou pro kuchaře, kteří slíbili, že nám ryby obalí a usmaží, třetí pro nás, kteří je budeme chystat. Kaprů bylo hodně a protáhlo se to hodně přes večerku. Ale štědrovečerní hostinu jsme měli: kdo nejedl ryby, měl řízků, co hrdlo ráčilo, ryby pak zůstaly ještě do příštího dne.

Žádná sláva ani tyhle Vánoce sice nebyly, ale alespoň jsme se štědře najedli…

Další mizerné Vánoce jsme měli vloni. Ve chvíli, kdy u nás doma bylo všechno připraveno, dárky naaranžované pod stromečkem, přišla informace, že mladší z vnuků je pozitivní na kovid. „Hodobóžo“ tedy zrušeno, předpřipravený oběd na 25. prosince se dělil do kastrólů a i s dárky byl na štědrý den převážen nejprve k jedněm, poté k druhým mladým.

S babičkou jsme pak večer pod stromkem „našli“ pro každého jeden jediný skromný balíček. Prostě všechny dárky, a byla jich hromada, Ježíšek přinesl dětem a hlavně vnoučatům.

Letošní Vánoce jsou u nás skromnější těch předchozích. Je prostě tak nějak všechno dražší, než bývalo.

To není důležité. Víte, když jsem byl malý, můj táta před každou štědrovečerní večeří zapálil svíčku a všem nám popřál, abychom se tady za rok ve zdraví znovu všichni sešli. A to za důležité považuji.

Dovolte mi tedy alespoň symbolicky zapálit tu svíčku a totéž popřát nám všem: budiž tento den úplně jedno, jestli příštím prezidentem bude Nerudová, Pavel nebo Babiš (či někdo úplně jiný…), jestli já souhlasím s tvým názorem nebo ty nesouhlasíš s tím mým, nechť je ten dnešní den určen radosti a šťastnému úsměvu našich dětí. Ať je v tomto směru 24. den měsíce prosince tohoto roku opravdu štědrý!