Do prvomájového průvodu jsem chodil dobrovolně

A vůbec jsem nebyl sám. Novodobí historikové, kteří zasvěceně hovoří o době reálného socialismu, aniž ho sami zažili, mým dětem a vnukům vyprávějí o tom, jak jsme do prvomájového průvodu chodit museli.

Já říkám, že je to lež. Abych zapadl do současného slovníku, nazvu tento blábol dezinformací.

Je to podobná lež jako ta, že jsme neměli (považte!) banány. Šílený neštěstí… já mám fotografii někdy z druhé poloviny 60. let 20. století, byly mi čtyři roky, možná pět, banán mám v ruce, takže evidentně byl. Pravda je taková, že šlo o dovozový potravinářský produkt, který byl výrazně dražší jablek, hrušek, meruněk, třešní nebo blbejch melounů, jimiž jsme se jako děcka cpali horem dolem – a dneska je to naopak. Oni ti banánové v současnosti umí být občas levnější než brambory.

Vraťme se ale k 1. máji: do průvodu nás nikdo nikdy honit nemusel, žádná povinnost to nebyla. Chodili jsme tam rádi. Každopádně to bylo lepší, než se nechat zkoušet z češtiny nebo matiky či dostat do žákovské knížky čtyřku z ruštiny, jíž jsme se nejen neučili, ale v sedmdesátých letech jí doslova sabotovali. Měl jsem spolužačku, nějakou Renatu, která se prvomájového průvodu, co pamatuju, s třídou neúčastnila. Její rodiče využili pravidelně tento den volna k tomu, aby odjeli „odzimovat“ svou chatu. Nikdo je za to netrestal, nikdo je nebuzeroval. Renata se v pohodě dostala na gymnázium a nezamilovat se a v maturitním ročníku se nevdávat (a nerodit), šla by studovat i vysokou školu.

Prosím proto, nelžete.

Všem přeju krásný první májový den a já virtuálně posílám polibek pod rozkvetlou třešní své paní, která nemůže být se mnou doma.

Ať žije první máj!