Také jsem byl v Norsku

Také jsem – i s manželkou – třikrát očkovaný proti kovidu, proto věříme, že jsem chráněni. A i když máme v sobě tuhle víru, vůbec to nemusí znamenat, že jsme zdraví.

A možná ani nejsme, minimálně ženu bolí už pár dní hlava, nevidět jídlo, které má na talíři, asi by nevěděla, co jí, když zkusila přičichnout ke kořence se skořicí (a ta je hodně aromatická), necítila nic.

Pojďme ale k příspěvku „Vánoce v Norsku“ paní Heleny Vlachové, na který jsem chtěl reagovat nejprve v diskusi, nicméně se obávám, že by se mi do ní moje osobní „norské postřehy“ prostě nevešly.

Podle Heleny Vlachové jde o  

„… zemi, jež má oproti České republice nastaveny odlišné parametry života. Jde hlavně o dodržování pravidel, která jsou nezbytná pro fungování společnosti. A navíc. Norsko patří mezi nejdemokratičtější země světa, v demokracii se dýchá lépe než v diktátu.“

Norsko patří nejenom mezi nejdemokratičtější země světa, ale také mezi nejbohatší. V tomto pětimiliónovém státu na jednoho obyvatele připadá více než 56 tisíc dolarů HDP a je řazen (různě podle různých zdrojů) na 4. – 6. místo nejbohatších zemí světa.

Díky těžbě a zpracování zemního plynu a ropy.

A o tom to možná tak trochu je. Jestli totiž průměrný Nor má čistý příjem za stejnou práci 3 x až 5 x vyšší než průměrný Čech, přičemž např. cena pohonných hmot je téměř totožná s cenou naší, jestliže je tu elektřina výrazně levnější, než u nás (domnívám se, že je to proto, že noci jsou tu skutečně delší a svítí se tu výrazně víc, než v našich končinách), jestliže jejich pracovní podmínky jsou nastaveny tak, že třeba řidič hromadné dopravy nesmí strávit za volantem víc než 6,5 hodiny denně, zatímco naši autobusáci mají směny klidně jedenáctihodinové, pak se asi není důvod pozastavovat nad tím, jak vypadají. A díky financím - jak se oblékají. A to i přes to, že chodí o dva roky později do důchodu než my.

Byl jsem se tu – na pár dní – podívat před nějakými deseti lety. Pro firemní časopis Dopravního podniku hl. m. Prahy jsem byl v Oslu dělat reportáž z jejich autobusových garáží a tramvajové vozovny, kde působil můj někdejší kolega a do Norska mne pozval. Jel jsem s jedním kamarádem a necestovali jsme letecky, ale jeli autem.

Bohužel, protože použít letadla tak jsme se prvnímu, velmi nepříjemnému setkání s těmi úžasnými Nory vyhnuli.

Na švédsko-norské hranici totiž s naším příjezdem stáli celníci a namátkově kontrolovali. Namátkově skutečně jenom Němce, Dány, Švédy nebo Nory, automobily či autobusy z jiných destinací posílali rovnou do obrovské garáže, kde jejich osádky byly bez skrupulí podrobeny velmi důkladné prohlídce.

Šokující prohlídce!

Jedná-li se o angličtinu jejich celníků, pak jsem si skutečně nevšiml, že by byla výrazně lepší té mizerné naší, a tak jsme se domlouvali pomocí němčiny, angličtiny a různých posunků. Na špinavou podlahu garáže nám vyházeli – opakuji: VYHÁZELI! – na jednu hromadu všechny věci z auta, všechny věci z našich zavazadel, vysvlékli nás do triček a kalhot. Neustále se nás ptali, za jakým účelem do Norska jedeme, jestli k nim nejedeme pracovat. Několikrát jsme jim vysvětlovali, že jedeme na návštěvu za svým přítelem, že v Oslu strávíme 4 – 5 dní, dokonce jsme jim poskytli na Lukáše telefon, oni mu volali a on, který už norsky po nějakých dvou letech, kdy tu působil, mluvil tak, že nám byl následně schopen simultánně tlumočit, jim to potvrdil.

Už jsme tu byli skoro hodinu, když k nám přivedli psa, velkého černého vlčáka, který se v našich věcech pohrabal, proběhl se i po kapotě Tondovy zbrusu nové fordky, aby pak můj kolega byl i s autem přemístěn pryč z této haly – na rentgen.

Evidentně, jsme-li Češi, vezeme do Norska drogy!

Z Tondova kabátu vytáhli jeho náprsní tašku, pečlivě jí prohlédli, pak si vyžádali mojí portmonku. Pár stovek českých korun, nějaká eura, moje občanka, platební karta… „To je tady standardní postup?“ ptal jsem se, „Takhle tady kontrolujete všechny?“… a pak vytáhli můj novinářský průkaz. Trochu zděšení a pak někam telefonovali.

Telefonoval i Tonda od rentgenu. On na české velvyslanectví v Oslu. Později jsme se dověděli, že odsud po jeho telefonátu volali na celnici, co se to tam děje. To v okamžiku, kdy do téže kanceláře dorazilo i upozornění na můj novinářský průkaz.

Za pár minut se z rentgenu ke smutné hromadě našich věcí válejících se v prachu té obrovské garáže vrátilo i auto s Tondou, odněkud přiběhla celnice, která měla na výložkách výrazně více distinkcí, než její kolegové. Prohlédla si můj novinářský průkaz: „Vy jste redaktor?“ Ujistil jsem jí, že nejen redaktor, ale dokonce šéfredaktor a jestliže jsem neměl v úmyslu v Norsku pracovat, tak po této zkušenosti budu.

„Zbalte si to a jeďte!“

Znovu jsem se zeptal, jestli je taková kontrola standardní. A to už jsem držel v ruce fotoaparát a fotografoval. Byli tak zděšení, že se mne vůbec nepokusili zastavit. Celnice, ta s těmi horami distinkcí, znovu někam telefonovala. Zopakovala, ať si svoje věci sbalíme a jedeme.

„Vy jste to vyházeli, vy to do toho auta uklidíte,“ řekl Tonda. Poslechli. Mezitím do garáže vjel autobus se švédskými turisty. Naprosto ohromenými. U nich vedle nás byla provedena velmi přísná prohlídka jejich zavazadel, což mlčky strpěli s výrazy nepředstavitelného úžasu, neboť nikdy nic podobného nezažili.

To patrně proto, aby nám norští celníci dokázali, že takové kontroly jsou v jejich režii standardní. Už nebyli zdaleka tak suverénní jako přede dvěma hodinami, teď už z nich kapal strach.

První zážitky z Norska tak luxusní vůbec nebyly. Nic podobného jsem nezažil ani před rokem 1989, kdy jsem se vracel z nenáviděné imperialistické ciziny a na celnici strávil cca hodinu, kdy nám prohlédli celé auto, všechny kufry a bezmála nás svlékli do trenek. To, co si dovolili norští celníci v jedenadvacátém století, to by si československý celník 80. let minulého století nikdy nedovolil. Pro úplnost dodávám, že jsme z celé akce vyšli s jedním natrženým rukávem kabátu (když ho celníci rvali z kufru auta), zasviněným oblečením, které z našich zavazadel vyházeli na špinavou zem a od psích drápů poškrábaným lakem na autě. Ku cti Norů dodávám, že celá tato nepříjemná záležitost po našem návratu byla řešena ministerstvem zahraničních věcí, a tak nový lak na autě byl Tondovy uhrazen.    

Pak už to bylo jen lepší…

Nesdílím nadšení paní Vlachové nad stavem norských komunikací. Ano, jsou bez výtluků – jenomže na jejich silnicích nepotkáte kamión. Nebo skutečně jenom sporadicky. Ty jsou totiž většinově na trajektech, na silnice se dostanou jen na pár kilometrů při přejezdu z přístavu do místa určení. Jinak i takovým silnicím, jež mi nazýváme okreskami, tady říkají dálnice a nejezdí se tu skutečně rychleji než 80 km/h. To byl třeba problém, když jsme se z Osla jeli podívat do Trondheimu, protože ta cesta byla opravdu nekonečná. U nás i na zdecimované D1 byste jí absolvovali ve výrazně kratším čase. Disciplinovanost místních řidičů je pak nepochybně záležitostí nikoli jejich osobní odpovědnosti, ale naprosto šílenými pokutami za, byť i banální, překročení nejvyšší povolené rychlosti.   

Jestliže pak paní Vlachová tvrdí, že (cituji:)

„Po odchodu Václava Havla česká společnost hrubne, arogance a vulgarita se staly součástí české každodennosti, v Norsku se s něčím takovým nesetkáváte. A neplatí jen o Norsku. Čím více na západ, tím více slušnosti. Proto tak ráda cestuji. Potřebuji si odpočinout od české nevychovanosti a obtížného šmírování, jímž někteří Češi kompenzují svou citovou prázdnotu.“

… pak s ní nesouhlasím absolutně. Za jedno česká společnost začala „hrubnout“ už za Václava Havla, nakonec on sám velmi často hovořil o „blbé náladě“, o aroganci a vulgaritě, o postoji Norů ke všem těm, kdo jsou především z východní Evropy, jsem mluvil na začátku tohoto příspěvku.

Vůbec si nemyslím, že Češi jsou citově prázdní. Nevychovaní jsou navíc jenom jedinci, o nějakém obtížném šmírování nevím vůbec nic. Na rozdíl od paní Vlachové si vždy nejvíc odpočinu doma. A jestli někdy vyrazím někam do světa, pak se na rozdíl od ní domů vracím rád.

Zjevně to máme každý nastavené tak trochu jinak…